Když jsem po měsíční cestě okolo Srí Lanky a měsíční cestě okolo severní Sumatry nasedla v Medanu do letadla směřujícího do Kuala Lumpur, raději bych letěla domů. Po ročním „lockdownu“ spojeném s covidovou pandemií a s ním spojeném cestovatelském absťáku to zní bláznivě. Ale před necelými dvěma lety to byla pravda. V té době jsem byla „přecestovaná“.
Na tranzitním letišti v Kuala Lumpur se loučím s holkami, které se mnou cestovaly po Sumatře. Mé letadlo do Manily odlétá za dvě hodiny. Ideální čas na „procházku“ skrz obrovské letiště k mé odletové bráně. Do Manily přilétám v jednu hodinu v noci. Abych mohla fungovat, potřebuji sehnat sim kartu s filipínským internetem. Na Filipínách fungují dvě velké společnosti. Jakou zvolit záleží na místě vaší dovolené. Filipíny jsou obrovskou ostrovní zemí, kde internetové spojení kolísá dle počtu žijících obyvatel a turistických rezortů.
Manila se nachází na ostrově Luzon. Mou první zastávkou je ovšem jihozápadněji položený Palawan. Letadlo mi odlétá v 5:50 ráno. Přejíždím taxi mezi terminály (ano, opravdu tu v tuhle hodinu žádný shuttle bus nejezdí), a přijíždím na malý terminál podobající se staré autobusové hale. Vytahuji karimatku, spacák a špunty do uší a bez velkých emocí si lehám na zem mezi lavičky. Spát se tu moc nedá. Letištní hala (dá-li se to tak nazvat) je přeplněna lidmi.
Letecká doprava je na Filipínách nejrychlejším způsobem, jak se dostat z jednoho konce země na druhý. I můj let je plný. Váhové limity příručního zavazadla tu nikdo neřeší. Po krátkém letu přistáváme v Puerto Princesa, hlavním městě ostrova. Jak brzy zjišťuji, moje sim karta nefunguje, jak by měla, a tak si musím koupit další. Tentokrát na kartě nešetřím a volím mnoha datový tarif, který mi zajistí data na celou dobu mého třítýdenního výletu.
Venku na letišti je příjemně. Svítí slunce a ve městě panuje ranní chládek. Jdu pěšky okolo silnice a brzy přicházím do kanceláře vydávající povolení na návštěvu Podzemní řeky, která se nachází nedaleko městečka Sabang.
V kanceláři je rušno. Jsem jediným žadatelem o povolení pro soukromou osobu. Zbytek lidí patří k cestovním agenturám, které cestu do Podzemní řeky zprostředkovávají. Jakožto jediná běloška přicházím na řadu mezi prvními. Platím za vstup, dostávám potvrzení, a rovnou odcházím na zastávku autobusu, kde se vyptávám na spoj do Sabangu.
Filipínci jsou nesmírně milí. Na rozdíl od Indonésanů ze Sumatry tu anglicky mluví všichni. Pozůstatky americké kolonie jsou znát i v městské dopravě, kterou tu operují staré americké džípy. S pomocí místních nasedám na autobus, který mě veze na improvizované nádraží. Široko daleko jsem jedinou běloškou.
Na nádraží je všechno jinak. Téměř všichni čekající jsou cizinci. Jízdní řády nebo jednotlivé označené zastávky tu nejsou. Opět se několika lidí ptám na spojení do Sabangu. Místní jsou tu výrazně méně milí, než ve městě. Že by znak přílišného počtu turistů?
V „cestovní kanceláři“ zkouším pomalu polykat vyřčenou cenu za autobus. Na naše poměry není nijak závratná. Nedokážu si ale představit, že by si cestování do Sabangu a dál na sever mohli dovolit i místní. Vyndávám peníze a pomalu mi dochází, že vybraná částka z bankomatu nebude na tři týdny ani zdaleka stačit.
Do Sabangu přijíždíme už v jedenáct dopoledne. Cestou si zamlouvám ubytování v malém hostelu, který, jak se později ukáže, nemá ani zavedenou elektřinu. Sabang je maličké přístavní městečko. Okolo pobřeží se nachází několik hotelových resortů s restauracemi a na pláži nespočet zakotvených tradičních dřevěných lodí.
Další peníze za „výlet lodí“ k ústí řeky dávat nechci. Dívám se do mapy. Z ubytování to mám k Podzemní řece 4,5 kilometrů. Cesta vede skrz místní pobřežní porosty, a protože jsem poslední dny strávila sezením v letadlech a autobusech, menší procházku místní krajinou vítám.
Procházím podél nábřeží. Okolo mě jsou prázdné restaurace západního stylu a po chvíli už přicházím k řece s mangrovovým porostem. Pomocí instalovaného lana přitahuji zdejší „převozní vor“. Naloďuji se a pomocí paží a lana odtláčím vor na druhý břeh.
Za dalších pár minut a přicházím k malé budce, kde na mě zírají tři Filipínci. „Co tu děláš? Kde máš průvodce? Povolení?,“ štěkají na mě jeden přes druhého. Vysvětluji, že průvodce nepotřebuji a ukazuji mapu, povolení a vstupné do podzemní řeky. To ale nestačí. „Na projití džungle potřebuješ průvodce,“ zní rázný hlas jednoho z Filipínců, načež přichází další osoba s tím, že právě on je můj průvodce. Co naplat. Znechuceně podávám Filipínci 200 pesos ať už můžeme vyrazit.
V místní „džungli“ se ztratit nemůžete. Vede tudy jednoduchý chodníček. Navíc je všude dosah internetu a s ním i mapy s aktuální polohou. Po 40 minutách přicházíme k pláži, kde se nachází i ústí do jeskyně s Podzemní řekou. Můj průvodce se baví s dalšími a zařizuje mi místo v první lodi. Okolo mě jsou samí Asiaté (tipuji Korejce, Japonce, Singapuřany a možná pár Filipínců z Manily a Cebu…).
Nasedám do loďky s mizivým očekáváním. Vlastně si tak říkám, proč jsem potřebovala Podzemní řeku vidět. Zřejmě kvůli faktu, že se jedná o jeden ze sedmi divů světa a mě by jednou mohlo mrzet, že jsem byla tak blízko a místo nenavštívila.
Vplouváme do ústí jeskyně. Ze sluchátek zazní hudba, a poté anglický výklad popisující místo, jeho historii a zajímavosti ze světa geologie, fauny a flory. Připadám si jako v Punkevních jeskyních. Na rozdíl od těch je ale okolo mnohem více lidí. Projížďka je příjemná. Průvodce a lodivod v jedné osobě ukazuje jednotlivé výjevy na stěnách, které při troše fantazie vypadají jako zvířátka, pohádkové postavy, andělé a svatí.
Jeho výklad, stejně jako projížďka netrvá nijak dlouho. Do dalších částí mají návštěvníci vstup zakázán. „Aspoň, že tak,“ říkám si při pohledu na obrovské kolonie netopýrů nad hlavou.
Můj průvodce na mě vytrvale čeká. Prý mám štěstí, dnes tu je málo lidí. Asi proto, že je odpoledne a většina turistických kanceláří, které sem vozí turisty z Puerto Princesa, je už na své cestě zpět. Zpátky do Sabangu se vracíme i my. Na rozdíl od většiny jdeme pěšky. Na cestě skrz džungli potkáváme pouze jednoho dalšího turistu, který vypadá, že asi brzy omdlí…
Loučíme se až za lanovým převozem, kde místní průvodce mizí mezi dřevěnými chatrčemi. V hostelu si dávám další sprchu, a pak se ptám na možnosti dobytí notebooku a mobilu. Slečna na recepci mě odkazuje do místního karaoke baru a já si říkám, proč ne.
Beru notebook a nezbytnou práci, která se mi před další sezónou začíná nepříjemně kupit a vyrážím do baru. Jsem tu jediná cizinka. U milé paní servírky objednávám pivo. Na rozdíl od islámské Sumatry není na Filipínách alkohol zakázaný. Když se dovídám, že mají litrové pivo, chtě nechtě se musím začít usmívat. To ještě ani netuším, že místní Red Horse navíc pořádně píše.