• Klara Skuhrava

Sama na Filipínách 9.

Aktualizováno: bře 3

Až na vrcholky hor… cesta na Mt. Talinis (1903 mn.m.)

Mt. Cuernos de Negros (Mt. Talinis) je impozantní, 1903 metrů vysoká hora sopečného původu tvořící dominantu jižního Negrosu. Všimnete si ji už z ostrova Cebu a v podstatě kamkoli se na jihu přichomýtnete, vždycky vás upoutá pohled na kuželovitý mohykán vysoko nad vámi. Mt. Talinis mě přitahovala jako magnet. Když jsem zjistila, že na její vrchol vede stezka, nebylo už o čem přemýšlet.


Ve čtyři ráno mi zvoní budík. Spěšně se oblékám a vyrážím do nočního města. Na autobusovém nádraží nastupuji do spoje jedoucího na jih. Sedám si blízko řidiče, abych mu ukázala místo, kde má zastavit. Na poslední křižovatce před vesnicí Dauin je tma. Nahazuji batoh a dál pokračuji pěšky vzhůru. Jsem 20 metrů nad mořem. Přede mnou je necelých 1900 výškových metrů vzhůru.

Okolo mě se ztichlým městem prožene motorka. Zastavuje. „Kam jdeš,“ ptá se mě místní Filipínec. „Na Mt. Talinis,“ odpovím, načež začíná běžná smlouvací konverzace, za kolik by mě hodil na začátek trailu. Je to 10 kilometrů a 760 výškových metrů. Motorkář střílí ceny jako o život a já nesouhlasně kroutím hlavou. Nakonec se dohodneme na přijatelné částce a já nasedám. Šťastná, že nemusím část po asfaltce absolvovat pěšky.


Svištíme si to noční krajinou. A já až příliš brzy zjišťuji, že tričko a sukně není tou nejlepší výbavou na noční projížďku. Je mi strašná zima. U předposlední zatáčky mě pán zanechává svému osudu. Je půl šesté ráno. Nad oceánem začíná svítat.

Dívám se na pěšinu před sebou, která se hned záhy rozdvojuje a roz-trojuje. Kontroluji svůj směr v mapách a brzy se dostávám na konec stezky. Okolo mě je hustý porost. Snažím se prorvat skrz trnité liány, ale bez úspěchu. Po půl hodině mám nohy do krve. Vzdávám.

Přemýšlím, co s načatým dnem. Vrátit se na hotel? Projet ostrov kolem dokola autobusem? Zabalit se a vyrazit na jiný ostrov. Zoufám si, když v tom se za zatáčkou vynoří starší Filipínka. Neumí anglicky a já neumím její jazyk. „Mt. Talinis,“ ukazuji na sebe, krčím ramena a máchám rukama na znamení, že nevím, kudy. „Guide,“ odpoví. Načež zjišťuji, že to je její jediné anglické slovo. Ukazuje na nedalekou chajdu. „Co naplat,“ říkám si. Chtěla jsem jít sama, ale když to nejde jinak, musím si zaplatit průvodce.


Nesměle ťukám na dřevěnou chajdu, ze které po chvíli vychází úplně rozespalý Filipínec. Vysvětluji mu svou situaci, načež odchází zpět do chajdy, aby se oblékl a „dal do kupy“. Po deseti minutách přichází oblečený a ve značně lepší kondici. Vysvětluje, že on sám průvodce není, že musí dojet pro kamaráda.

Další půl hodina čekání… Konečně přijíždí i s průvodcem. Zapisuji se do knihy. Cena za průvodce mě úplně odrovnává. Nemůžu tomu uvěřit. Ty lidi si účtují víc, než já v Evropě. Průvodce na Mt. Talinis se platí za celou skupinu, bohužel jsem široko daleko sama, takže nemám jak náklady rozpočítat. Vytahuji několik tučných bankovek a po hodině čekání konečně vyrážíme. Je sedm ráno. Celkem pozdě…


Průvodce nasazuje rychlé tempo. Jdeme po silnici vzhůru, a pak odbočujeme na dobře prošlapanou cestu. „Sakra,“ říkám si. „Ta trasa je v mapách špatně zaznačená. Začátek je o jednu zatáčku dál.“ Jsem na sebe dost naštvaná. Rychlé tempo průvodce mi vyhovuje. Je to takový boj ega. Cesta je tak široká, že by se tady mohl ztratit pouze člověk, který nemá absolutně žádný orientační smysl. Jdeme stále vzhůru. Okolo nás jsou vysoké stromy. Cesta je bez výhledů. Po půl hodině přicházíme na první mýtinu. Pod námi se v oceánu koupe ranní slunce. Ostrov Negros se probouzí.


Pokračujeme stále vzhůru. Vegetace je zde velmi bujná. První zastávku děláme až u jezera Yagumyum, 1420 metrů nad mořem. Můj průvodce skoro nemluví anglicky, a tak nemluví vůbec. U jezera ho slyším říct první slova: „You are fast.“ „You too,“ odvětím mezi doušky čisté vody.

Po chvíli pokračujeme po kluzké blátivé cestičce dál. U jezera Mabilog a Nailig potkáváme první turisty, kteří využili místní rovinatý povrch a u jezera přespali. (Běžně se mnou vybraný okruh absolvuje za 2 až 3 dny.) Kanadský pár má u sebe dva nosiče a průvodce. Chvíli se bavíme, a pak pokračujeme každý svou cestou.


Od jezera Nailig cesta nepříjemně stoupá. Před námi je poslední půl kilometr se stoupáním 250 výškových metrů! Jdu prakticky po čtyřech. Přichytávám se kořenů a co chvíli mi to na mokrém blátě uklouzne. Můj průvodce nečeká a bez obtíží si to švihá vzhůru. Po půl hodině patálií přicházím na vrchol i já. Ani tady není ideální plošina s výhledem. Na Mt. Talinis se navíc žene každodenní mlžný opar. Před námi je obrovský strom, který láká k vylezení. Z jeho koruny máme o trochu lepší výhled. Pod námi je zeleno-modré jezero. Mlha se co chvíli zvedá a tak máme možnost vidět i další části místních hor. Jsem šťastná!

Společně se fotíme, a pak musíme stejnou cestu k jezeru Nailig absolvovat znovu. Tentokrát směrem dolů, který se díky úchytům na kořenech a kmenech stává jednodušší než jsem si původně myslela.


Od jezer pokračujeme směrem na sever k sirným vývěrům Kaipohan. Cesta závratně klesá až k dalšímu táboru, kde potkáváme skupinku Filipínců. Nedaleko dalšího tábora se nachází Dvojitý vodopád „Twin Falls“. Sedám si na kámen a pozoruji své zakrvavené a nyní i od bláta a potu špinavé nohy. „Chtělo by to nějaký wellness,“ říkám si sama pro sebe.


Postupujeme okolo řeky, ze které se stává sirný žlutý kouřící tok, a pak nás čeká příjemná cesta po hřebeni až ke strážní budce. Blížící se civilizace je poznat už z dálky. Vykácený deštný prales nahrazený lány banánovníku a palem a neustále se zvyšující hluk. Tatam je ticho hor.

Je něco okolo dvou odpoledne. Jsme na asfaltce 580 metrů nad mořem. Můj průvodce mi lámavou angličtinou nabízí odvoz do Dumaguete. Další šílenou částku odmítám. Navrhuje, že odvoz musím zaplatit alespoň jemu. Vzhledem k tomu, že to nebylo součástí dohody, odmítám a loučím se.


Po silnici se schází lehce. Co chvíli mě zastavuje nějaký taxikář. Já jsem ale dnes utratila už tolik peněz, že dalších třináct kilometrů raději zvládnu i pěšky. Po několika kilometrech přijíždí průvodce z rána. „Kde máš průvodce,“ ptá se mě, načež vysvětluji, že jsme se rozdělili. Nechci už nic víc platit a do hotelu dojdu pěšky. „Ok,“ řekne a pokračuje dál vzhůru. Cestou dolů u mě opět zastavuje. Tentokrát i s mým průvodcem. „Hodíme tě do hotelu. Máme stejnou cestu,“ řekne, a tak souhlasím. Čím blíž městu, tím větší ruch a vedro. Dole v Dumaguete je extrémní vedro.


Loučíme se u obchodu a já děkuji za servis. Přeci jen, dnešní den jsem si moc užila.




PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

7 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše