• Klara Skuhrava

Sama na Filipínách 10.

Aktualizace: bře 3

Jeden den na Siquijor

Je 4:25 ráno. Budík už zase nepříjemně vyzvání. Vstávám a dobaluji poslední věci. Je čas se rozloučit s ostrovem Negros. Trajekt na nedaleký ostrov Siquijor vyplouvá v 5:45. V přístavu si kupuji lístek, procházím skrz jednoduchou kontrolu a usedám v čekárně obklopena Filipínci. Jsem tu jediná „bílá“ turistka.


Na Siquijor přijíždíme v sedm ráno. U trajektu čekají taxikáři a za nestoudné peníze nabízí cestu do Lareny, druhého přístavu, odkud vyplouvají pravidelné trajekty na Bohol, můj další cíl. Snažím se najít autobusovou zastávku. Bez šance. Autobus jezdí jednou za xy hodin a ten můj už odjel. Snažím se dostat na hlavní silnici, kde doufám v lepší ceny taxikářů a za chvíli mám štěstí. Nasedám na motorku a vyrážím na sever.

V přístavu kupuji nejlevnější lístek na trajekt. Postel na několika hodinovou plavbu nepotřebuji. Přes „svého taxikáře“ zařizuji půjčení skútru a ještě před osmou vyrážím na road trip okolo ostrova.


Mou první zastávkou jsou malé dřevěné domečky na kůlech vystavěné u pobřeží mezi mangrovými porosty. Potřebuji se trochu zorientovat. Právě jsem přejela na nový ostrov a mám celý den (11 hodin) k jeho objevování. V sedm večer mi odjíždí trajekt na Bohol.


Pokračuji přes městečko Siquijor dál na západ a další pauzu dělám až u vodopádů Znamení horoskopu. Na malé říčce se tu nachází 13 vodopádů. Dvanáct z nich má název jednoho ze znamení horoskopu, třináctý je Lugnason. Vodopády jsou tak trochu zklamáním- jedná se spíš o menší peřeje, než skutečné vodopády.

Vracím se zpět na hlavní okružní silnici a pokračuji až ke stoletému stromu, Old Balete Tree. Platím za vstupné a v místním bazénku si po vzoru dalších turistů nechávám okousávat nohy rybičkami. Turistů je okolo mě opravdu hodně. Dívám se na hodinky a zjišťuji, že čas pokročil. Už je 10:00. Proto tolik lidí…


Zcela jiná je situace na jižní pláži, kam člověk musí pár kilometrů dojít pěšky. Na kamenité sluncem rozpálené pláži jsem jen já a dva Filipínci. Je tu krásně. Nejlépe je ale stejně na skútru, kdy studený vánek ochlazuje celé tělo. Vracím se tedy skrz vysázený les zpět a znovu nasedám.

Po obědě v zapadlé vývařovně přichází návštěva nejturističtějšího místa, vodopádů Cambugahay. Parkuji skútr do řady dalších dopravních prostředků, načež se ke mně hned přichomýtne místní „průvodce“. „Tady musíte mít průvodce. Bez průvodce to nejde,“ tvrdí mi a ukazuje oficiální průvodcovskou kartičku. Protože jsem na zdejších vodopádech nikdy nebyla a na Filipínách se platí prakticky za všechno, neochotně (a naivně) přijímám jeho služby. Po pěti metrech ke mně přichází další turista, který mě dotěrného průvodce jedinou větou zbavuje. „Byl jsem tady včera a žádného průvodce nepotřebuješ,“ tvrdí mi. Dál tedy pokračuji sama.


Vodopády Cambugahay jsou nádhernými kaskádami průzračně modré vody. O jejich kráse hovoří i to, že se zde sešli snad všichni turisté z celého ostrova. V několika jezírkách se koupou desítky možná stovky lidí a na zdejší houpačku se čeká nekonečná fronta.


Já jsem skromná. Odhazuji svršky a chladím prohřáté tělo pod vodopádem. „Je to nádhera. Jen kdyby tady nebylo tolik lidí,“ myslím si a po několika minutách už opět oblékám své oblečení a pokračuji dál na nejvyšší bod ostrova.

Mount Malabahoc je vysoká 628 metrů. Přímo k ní vede i trochu rozbitá asfaltka, takže zde nečekejte žádný pořádný výšlap. Na vrcholu je umístěna volně přístupná vyhlídková věž. Jen škoda, že její nejvyšší část dosahuje přesně výšky okolních stromů, takže odtud daleko neuvidíte.


Za Mount Malabahoc se nachází asi nejzajímavější zastávka dnešního dne, jeskyně Cantabon. Do jeskyně se dostanete pouze s lokálními průvodci. Nepředstavujte si ale Moravský kras. Zdejší návštěva je úplně jiná…


„Návštěvnické centrum“ (rozuměj malý betonový baráček) se nachází v nedaleké vesnici. Vstupné se hradí za skupinu. Vyndávám z peněženky 500 filipínských pesos. Smlouvat se zde nedá a to i přesto, že jsem ve skupině se dvěma průvodci sama. Fasuji plastové bot do vody, čelovku a helmu.

Jak se od průvodců dovídám, vstupné z jeskyně jde rovným dílem do všech domácností v obci. Jednotliví průvodci (v podstatě všichni z obce) jsou zapsáni na seznamu, který neustále rotuje. Kdo byl v jeskyni včera přijde na řadu třeba až za měsíc- podle turistické poptávky.


Už při vstupu do jeskyně je mi jasné, že tohle bude tak trochu jiná návštěva podzemí. Průvodkyně mi ukazuje, jak mám nastrčit nohu a schoulit hlavu, abych se vůbec do úzké průrvy vešla. A pak přichází malý šok. žádné vybetonované cestičky, žádné světelné instalace. Jen my tři, světlo našich svítidel a trasa, kterou určuje přední průvodce. „Tak takovou prohlídku jsem ještě nikdy nezažila,“ říkám si a pokračuji okolo nádherné výzdoby do nitra podzemí. Průvodci upozorňují na nejkrásnější výzdobu a vzpomínají na historické a geomorfologické podrobnosti místa.

Když pak přicházíme k bazénku, ve kterém se mohu v klidu vykoupat a objevujeme úzký tunel nebo nádherné květákové tvary krápníků, jsem úplně unešená. Po hodině vycházíme ven. V návštěvnickém centru vracím veškerou výbavu, a pak už opět nasedám na motorku a přejíždím přes hory na západ do přímořského městečka Maria. Tady se nachází klášter St. Clare a také nádherná kamenná zvonice.


Čas se začíná krátit. Přejíždím dál na sever k jednomu z nejdůležitějších křesťanských míst ostrova, kostelu Our Lady of Mount Carmel v městečku Enrique Villanueva, a po rychlé návštěvě už nezbývá než vyrazit dál na sever a západ do Lareny. Přesně v 18:05 přijíždím zpět k půjčovně. Místní Filipínci nemohou uvěřit, kolik jsem toho stihla navštívit. V supermarketu dokupuji jídlo na večer a konečně i s batohem nasedám na trajekt. Je sedm večer a já dávám Siquijoru sbohem. Trajekt, který směřuje na Bohol a dál do Cebu je narvaný. Nacházím si místo na zakryté části paluby a vytahuji karimatku se spacákem. Jsem tak unavená, že okamžitě usínám.

Ve 22:30 připlouváme na Bohol. Jdu do zamluveného hostelu a doufám, že ještě někdo bude vzhůru. Nakonec mám štěstí. Velkou bránu mi otevírá Alvin, Filipínec, který na Boholu tráví svou dovolenou. Paní domácí se ptám, zda neví o autobusovém spojení k Chocolate hills – jedinému místu, které mě tady opravu zajímá. Když to slyší Alvin, nabízí mi, že můžeme zítra vyrazit spolu. Prý tu má bratrance, který dělá okolo ostrova tours a Alvinovi udělal dobrou cenu… Souhlasím. I na Bohol mám jen jeden jediný den. Hold letadlo z Cebu do Manily odlétá už za dva dny…





PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše