Ostrov Apo Island
Před sebou mám poslední týden a tolik plánů, že se to snad ani nedá stihnout. I dnes vstávám „nechutně“ brzy. Je 5:30 a za deset minut už odcházím na autobus směřující na jih do Malatapay. Procházím skrz pomalu se probouzející město. Na východně položené promenádě to žije. Lidé čekají na první sluneční paprsky, které osvětlují pevninu do zlatova.
Na autobusovém nádraží nastupuji do spoje směřujícího na jih. I zde (na ostrově Negros) jsou autobusy spíše luxusnějšího charakteru. Po půlhodinové jízdě vysedám jako jediná v Malatapay. Venku je chladno a klid. Procházím ulicí rámovanou nekonečnou spoustou zavřených krámků se suvenýry. Na turisty je tu moc brzy.
V malé přístavní boudě se dovídám krutou realitu. Pokud se chci vypravit na nedaleký Apo island, musím zaplatit šílenou částku za loď, nebo počkat na nějakou skupinu, která by mě vzala na loď s sebou. Zoufám si a přemýšlím zda se vůbec nějaké skupiny dočkám. Místní Filipínci mi tvrdí, že lidi přijíždí až okolo poledního a to mě nepříjemně děsí. Je totiž chvíli před osmou.
Po půl hodině čekání mám štěstí. U boudy zastavuje černá dodávka a z ní vystupuje skupina Filipínců, turisté z Cebu city. Snažně prosím jednu z účastnic, která můj požadavek překládá ostatním. Všichni souhlasí, a tak společně nasedáme na loď a vyrážíme na východ.
Ostrovů Apo je na Filipínách několik. Apo island u Negrosu je jedním z těch, kde je neskutečně bohatý podmořský svět plný nádherných korálů, sasanek, rybiček a dokonce i želv. Celý ostrov i jeho okolní podmořský svět spadá pod národní ochranu. Také proto se zde mořský ekosystém zachoval v takové rozmanitosti.
Po půl hodině plavby připlouváme k malému ostrůvku, který je z větší části pokryt zelenou vegetací. Největší osada se nachází na západní straně ostrova, kam připlouvají i všechny turistické lodě. Loučím se se skupinou, která má v plánu šnorchlovat, a poté zbytek dne prosedět v jedné z mnoha místních restaurací. Sama vyrážím na sever ostrova k majáku. Cestou mě čeká pár vyhlídek, a protože u majáku objevuji další v mapách nezakreslenou stezku směrem na východní pobřeží, pokračuji okružní cestou k pobřežní osadě Cogon.
V Cogon mě vítají osamocené lodě a nespočet uvázaných kohoutů. Nejkrásnější vyhlídku objevuji na kopci s křížem jižně od osady. Je tu ticho a míru-milovno. Další nádherné místo se nachází na jižním výběžku ostrova. Dá se tady i skočit do neskutečně čisté modroučké vody a šnorchlovat. Já ale nemám patřičnou výbavu, a tak se vracím zpátky k hlavní třídě, kde si veškeré vybavení půjčuji.
I přesto, že nejsem nadšený potápěč a celodenní pozorování plujících ryb neshledávám nijak zvlášť zajímavým, život ve zdejších vodách je opravdu nesmírně rozmanitý a zajímavý. Okolo ostrova je voda mělká. Na některých místech je mořské dno pokryto jemným travním porostem, který spásají obrovské mořské želvy. Ty plují na dotek od vás. Okolních turistů si vůbec nevšímají.
I přesto, že je venku vedro, ve vodě je po hodině šnorchlování zima. Vracím se tedy na pláž a odpočívám. Druhé kolo šnorchlování absolvuji spíše z nudy. Má ale větší štěstí na želvy, kterých nakonec potkávám hned několik.
Ve 14:30 odplouváme se skupinou Filipínců zpátky na pevninu. Ještě jednou jim děkuji, že jsem mohla využít jejich loď, a pak se pomalu vracím okolo nyní otevřených stánků se suvenýry zpět na hlavní třídu.
V nedalekém bistru si dopřávám pozdní oběd, a pak už stačí jen mávnout na projíždějící autobus a návrat do Dumaguete je vyřešen. Po půl hodině jízdy procházím skrz rušené ulice města. V přístavu zjišťuji čas odjezdu trajektu na nedaleký ostrov Siquijor, a pak jdu úplně vyřízená spát. Zítra je totiž den D – výšlap na Mt. Talinis, ikonickou horu Negrosu.