S Pavlou, Alešem, Julinkou a Jirkou se objímáme okolo páté odpolední. Island je vítá se zataženou oblohou. Prší a mrholí. Předpověď na další dny zatím nezní vůbec optimisticky. „To se ale může ještě změnit,“ říkám si a doufám, že návštěva Duhových hor bude nakonec vydařená.
Z Keflaviku, jediného islandského mezinárodního letiště, přejíždíme do nedalekého obchodního centra, kde nakupujeme potraviny na několik dalších dní. I tady platí přísná proticovidová opatření, které každý Islanďan s důvěrou v jejich smysl dodržuje. Jízda do našeho pronajatého bytu v Reykjavíku trvá okolo čtyřiceti minut. Celou cestu skrz 50 kilometrů přírodních krás poloostrova Reykjanes prší jako z konve. Sopečné kužely a černá lávová pole jsou tak zahalena v neprostupných šedých mracích.
Vyzvedáváme klíče z předem určeného „lock box“ a jdeme se ubytovat. Horká polévka, čaj a panáček dobré pálené to jistí. V podvečer vyrážíme na kratší procházku skrz centrum města. Parkujeme na kopci u kostela a procházíme skrz historickou část směrem k pobřeží. Prší. V ulicích se valí voda. Přicházíme k Harpě, moderní koncertní hale, která se nachází u pobřeží. Procházíme okolo jedné z nejznámějších islandských soch, „Sluneční cestovatel“, a pak už opět stoupáme vzhůru ke kostelu.
„Konečně u auta,“ říkám si celá promočená a kontroluji úplně novou nyní mokrou bundu… Vracíme se zpět do bytu, kde na nás už netrpělivě čeká Pavel. Jeho letadlo odlétá až pozítří ráno, a tak poslední den bude trávit společně s námi. Další čaje, další tentokrát teplý alkoholický nápoj, u kterého jsem si za celých 14 dní nebyla schopná zapamatovat název, a tak mu i tady budu říkat varoňka nebo vařuňka (pozn. Stále si myslím, že ani jeden název není správně.) A pak už je čas jít spát.
Zlatý okruh okolo Reykjavíku
Den druhý: Snídáme a balíme část svých věcí na cestu po „Zlatém okruhu“, tedy historických a přírodních památkách, které se nachází nedaleko Reykjavíku (Pozn. Za den jsme ujeli okolo 200 km, na Island žádná vzdálenost.).
Jako první přijíždíme k nejstaršímu evropskému parlamentu, Þingvellir. Parkujeme auto na jednom z mnoha místních parkovišť, které poukazují na obrovský zájem o toto místo ze strany turistů, a jdeme se projít. Naše kroky vedou k vodopádu Öxarárfossu. Po celodenním dešti je zdejší vodopád rozbouřený. Z výšky několika metrů se valí obrovská vodní masa. „Náš první islandský vodopád. To by mě zajímalo, co řeknou na Gullfoss,“ říkám si s úsměvem na rtech při pohledu na cvakající mobily a foťáky.
Po návštěvě Öxarárfossu pokračujeme k místu setkávání islandského lidu. Přírodní amfiteátr doplňuje pódium a islandská vlajka, která nechybí na žádném z významných míst této země. Na hlavní vyhlídce, ze které je vidět jak velká vodní plocha pod námi, tak přírodní kamenná hradba s místem dávného parlamentu se tísní spoustu turistů. „Rychle pryč,“ nabádám naší skupinku, a tak se vydáváme dolů k letnímu sídlu islandského premiéra a menšímu kostelíku, odkud už „mizíme“ turistům z dohledu.
Jdeme se projít na menší vyvýšeninu a cestou sbíráme houby. Malá pěšinka vede po pomalu zarůstajícím lávovém poli. Nikde nikdo. Jen my, občasné mrholení, borůvky (u kterých zjišťujeme, že nejsou až tak docela jedlé) a houby. Jakožto správní Češi obětujeme suché náhradní kalhoty a brzy sbíráme houby i do zavázaných nohavic :).
Po Þingvelliru přejíždíme do jedné z nejznámější islandské oblasti s geotermální aktivitou, ke slavnému Gejzíru. I tady trochu poprchává a je chladno. Stoupáme mezi jednotlivými vývěry vzhůru. 90°C, 88°C, 100°C… teplotu probublávající vody raději na vlastní kůži netestujeme. Z vyhlídky se nám odkrývá parádní pohled na gejzíry a kouřící údolí pod námi. Přestává pršet. Scházíme dolů a zastavujeme se u největšího gejzíru, který chrlí vodu vysoko do vzduchu. V nedalekém obchodě obdivujeme lokální produkty, a pak už nasedáme do auta a vyrážíme k dalšímu vodopádu, obrovskému Gullfossu.
Gullfoss se nachází jen pár kilometrů severně od Gejzíru. Z parkoviště scházíme dolů k několikapatrovému vodopádu, nad kterým se vznáší oblak vodních kapek. I kdyby několik dní nepršelo, místní cestička bude neustále mokrá. Důvodem jsou vodní kapky stříkající z vodopádu všude okolo. Gullfoss, jeden z největších islandských vodopádů, je obrovský. Vedle něj vypadá dopoledne navštívený Öxarárfoss jako malé peřeje.
Po krátké návštěvě nasedáme opět do auta a přejíždíme po silnici k jihu. Kerid je jedním z mnoha islandských kráterů. Na rozdíl od většiny ostatních je v jeho centrální části krásné modré jezero a jeho okraje září červenou, oranžovou a dalšími barvami.
Nasedáme do auta a opět začíná pršet. Přejíždíme dál na jih k termální řece nedaleko Hveragerdi. Cestou prší jako z konve. Na parkovišti chvíli čekáme v autě a zoufale doufáme v lepší počasí. Z vydatného deště se stává mrholení, a tak balíme věci a vyrážíme vzhůru.
V horké řece jsou v tomhle počasí samí blázni, mezi kterými nechybí ani skupinka Slováků. Svlékáme se do plavek a rychle zaplouváme do teplé vody. Po půl hodině začíná opět vydatně pršet. Voda výrazně chladne. Zakaluje se. Snažíme se najít horké vývěry, ale po hodině nám je větší zima, než bychom chtěli. Oblečení máme více méně popršené a všichni se těšíme do horké sprchy, na varuňku a na suché oblečení.
Zmrzlí na kost přicházíme k autu. Startuji a otáčím topením na nejvyšší teplotu. Venku ani nyní nepřestává pršet. Do Reykjavíku to máme necelou hodinku cesty. K bytu přijíždíme za noci. Dáváme rovnou prát a sušit mokré oblečení a s horkou vařonkou usedáme do měkkých křesel. Rádi, že nemusíme stavět stan…