Cesta do Landmannalaugar
Den třetí: I přes večerní popíjení musíme vstávat. Pavel je už vzhůru, a tak nasedáme do auta a odjíždíme na letiště do Keflaviku, kde se loučíme. Počasí se začíná lepšit, a tak nezbývá než doufat, že to bude jen lepší a lepší.
Za hodinu a půl přijíždím zpět do bytu. Všichni jsou už téměř zabaleni, a tak můžeme vyrazit. Reykjavík necháváme za zády a vyrážíme na východ a dále na sever. Hezká asfaltová cesta končí u vodopádu Sigoldufoss. Jdeme se projít k nádherné mléčně modré vodě, a pak už nás čeká nepříjemná kodrcající cesta do Landmannalaugar.
V poslední části, kdy jsme už úplně vydrncaní, zastavujeme u strážkyně parku, která nám vysvětluje, že v Landmannalaugar se kvůli covidu změnila pravidla. V kempu se může nacházet pouze 100 lidí, a tak se nás ptá na rezervaci. Nakonec nás pouští, a my automaticky nacházíme telefonní číslo do kempu a snažíme se místa zarezervovat. Jak se po příjezdu ukáže, rezervace na kemp udělat stejně nejde a covidová opatření jsou spíše k smíchu. Na rukou máme pásek s písmenem B, a tak můžeme využívat pouze každou druhou toaletu a do sprchy pouze v každou lichou hodinu. Zajímavé je, že jídelní stan i v současném stavu praská ve švech a izolační mezery tu nikdo neřeší :(…
Stavíme stany na kamenitém podkladu a jdeme se projít na nedalekou horu Bláhnúkur. Okolo kempu jsou zbytky sněhových ploten. Je zima. Po deseti minutách začíná opět poprchávat… Výlet na Bláhnúkur není naštěstí nijak extrémně náročný a tak brzy přicházíme po štěrkové klouzající pěšince k vrcholové značce.
Za příznivějšího počasí by místní výhledy udělaly z naší jemně depresivní nálady velmi pozitivní. Jenže teď nám prší přímo do obličeje a širší výhledy kryjí šedivé mraky. Po krátkém focení tedy scházíme okružní cestou zpět do kempu. Startuji auto a snažíme se usušit a zahřát. Venku je stále ještě marast. Ještě že máme vařonku a krásně teplé polévky z Expressmenu.
Nekonečný výšlap okolo Landmannalaugar a konečně lepší počasí
Den čtvrtý: Po propršené noci vstáváme do slunečného rána. Okolo auta se producírují černé ovce a i přes srpnové sluneční paprsky je venku pěkná zima. Oblékám péřovou bundu a péřovou sukýnku a vyrážím přes mostek do kempu.
Snídáme a nespěcháme. Islandské počasí se mění každým okamžikem. Sluneční paprsky jsou už zase schované za mraky, a tak není kam spěchat. Někteří z nás si užívají ranní koupačku v místních horkých pramenech, a tak vyrážíme na trek až okolo poledne.
Balíme věci na odpolední „procházku“. Z kempu míříme přes dřevěný mostek a parkoviště směrem vzhůru na horu Sudurnámur. Počasí si s námi hraje. Fouká studený islandský vítr a obloha se začíná projasňovat. Sem tam je dokonce i vidět modrá obloha!
Vrchol Sudurnámur máme zdolán za chvilku. Výhledy jsou neskutečné! Okolo nás duhové hory, černé lávové potoky pod námi a v dáli na horizontu lesknoucí se ledovce. Po několika dnech chůze v dešti a bez výhledu jsme namotivováni k poznávání a pořádným výkonům. V sedle na rozcestí je tedy nutná menší porada: „Vrátit se zpět do kempu, nebo zvolit výrazně náročnější a delší trasu přes vrchol Háalda (1128 m)?“ Nakonec se rozhodujeme pro druhou variantu a místo náročného klesání začínáme opět stoupat vzhůru.
Sněhové plotny střídají tmavou lávovou strusku. Sem tam nám cestu zkříží lesklý černo černý obsidián nebo nějaká ta fialová vyvřelina. Vrchol Háalda je zahalen v mraku. Hora nás ale zve vzhůru. S každým krokem totiž stoupá oblak mraku výš a výš. Konečně jsme na vrcholu, ze kterého máme nádherný výhled. Pod námi je mléčně modré jezero a okolo nás nekonečné pláně duhových hor, vzpomínka na místní vulkanickou činnost.
Z Háalda klesáme ostře dolů. Pavlu začínají velmi bolet nemocná kolena, a tak nespěcháme a dáváme si pozor na každý krok. Počasí se opět začíná kazit. V údolí děláme menší pauzu, během které dojídáme všechny zbytky. Vodu nabíráme v místních ledových potocích.
Do kempu je ještě dlouhá cesta, a tak se rozhodujeme pro menší zkrácení vedoucí přímo přes lávová pole. Terén vede nahoru a dolu, chvíli po skřípající lávě, chvíli po bořících se sněhových polích. Začíná poprchávat.
Konečně přicházíme k hlavní cestě dálkové trasy Laugavegur, která nás vede až do kempu. Ke kouřícím vývěrům horkých pramenů přicházíme až okolo osmé večerní. Večeři vaříme v autě, je to nejjednodušší a nejteplejší způsob a brzy jdeme spát.