Nebudu jednou z těch, co nadávají na systém, politiku, peníze, lidi a bůh ví co ještě ve své vlasti. Českou Republiku miluji. Narodit se ve svobodném evropském státě je pro mě životním privilegiem, za které budu nadosmrti vděčná. Mít možnost si vybrat a svobodně se rozhodnout, co udělám se svým životem je výsada, kterou si může užít jen malé procento zemské populace, a tak se raduji, směji, falešně zpívám a špatně tančím. Prostě oslavuji svůj svobodný život, protože právě JÁ (stejně tak, jako vy) mám to štěstí nemuset denně myslet na kručící břicho.
Se svobodným rozhodnutím ale přichází i zkouška v podobě zodpovědné volby: „Můžeme opravdu cokoli?“
Skotsko jsem poprvé navštívila před třemi lety, kdy jsem sem odjela na půlroční „Erasmus – pracovní stáž“. Fascinovalo mě tu úplně všechno- systém dopravy, kdy lidé nikam nespěchají a poklidně pouští druhá auta a ještě se u toho zdraví a usmívají; stará šlechta, která každoročně platí tisíce liber za rybářský lístek, který využije jednou do roka s myšlenkou, že tak přispívají na život okolní komunity; nová generace, která po vzoru „báječné“ Ameriky z velké většiny nevaří a přežívá na sladkostech a přesolených polotovarech; jazyk, kterému přes všechny zkušenosti jen těžko rozumíte; spousty cizinců, kteří zde hledají lepší život, ale nemají potřebu se začlenit do zdejší komunity; a samozřejmě příroda - čistá, drsná, větrem ošlehaná, deštěm zbičovaná … nádherná. Můj hlavní důvod, proč jsem si vybrala Skotsko i podruhé.
„Život je o neustálých krocích vpřed. Nejde jen tak nečinně přešlapovat z místa na místo a myslet si, že proud našeho života se dá zastavit.“
Je to tak, jak to je: žít v České republice mi z nějakého důvodu nejde. Single, s prací, kterou bych mohla dělat do konce svého života, ukrytá v pohodlí před světem venku, jsem už dál žít nemohla. A tak přišlo na řadu jedno z mnoha dalších větších rozhodnutí. Odjet do Skotska a zkusit pracovat sama na sebe tam.
Ještě v České Republice jsem si bez žádného předchozího zaučení vyrobila vlastní stránky: www.scottishgarden.co.uk a navrhla vlastní vizitky. Po příjezdu do Skotska jsem pohodlnou a jistou práci v kanceláři velmi rychle vyměnila za namožené svaly, mokré boty, zpocená trička a nejistotu z dalšího výdělku. A mimo jiné zjistila, že vizitka je symbolem pro „posh“ lidi, takže jsem asi jediná zahradnice v UK s vizitkou.
S titulem nebo bez
Jak jsem brzy pochopila, svůj inženýrský titul z oboru Zahradní Architektura zde neuplatním. Po sedmiletém studiu se ze mě stala zahradnice, která denně „kope na zahradách díry bohatým Skotům“. Takto si asi většina studentů mého oboru své budoucí povolání nepředstavuje.
Brzy jsem se seznámila s dalšími zahradníky a zjistila, že místní (stejně jako většina Čechů) preferují kvantitu nad kvalitou. Zdejší zahradníci nemají o rostlinách a jejich potřebách ani potuchy. Jednoduše vezmou křovinořez a většinu rostlin ořežou do líbivých koulí, nebo čtverců. Místní jsou spokojení, neboť takto udělaná práce je rychlá a nepříliš drahá. A když se „občas“ stane, že to nějaká ta rostlina nepřežije, tak je vina samozřejmě na straně rostliny: „Byla příliš stará.“…“Bylo potřeba ji více zalít.“…“Vůbec to nebylo prostředí určené pro tento druh,“ a tak dál.
Naštěstí se najdou i tací, kteří preferují kvalitu. Má mnohahodinová úvodní práce, kdy dávám celou zahradu vlastnoručně do kupy a radím jak místo upravit, aby se stalo co možno nejvíce bezúdržbové, je dobrou dlouhodobou investicí. Na další práci už mě moji klienti volají jen několikrát do roka, kdy stačí jen pár hodin na běžnou údržbu.
Nemohu si stěžovat. I když není moje práce lehká a často chodím domu opravdu velmi unavená, pořád je to moje rozhodnutí, má svobodná volba, která mě tak trochu nutí skoro každý den vstát a jít pracovat na další zahradu.
(Ještě že těch zakázek není tolik :) .)