A pak je tu ten nový název naší země: Czechia. První slovo, které slyším od svých spolubydlících hned po ránu: „Kláro, tak prý už nejsi z České Republiky. Od dnes jsi z Czechia.“ „Ach jo, to opravdu naši politici nemají nic jiného na práci, než že se musí zabývat tak nedůležitou otázkou, jako je délka názvu našeho státu?“ Do teď byl úspěch, když si nějaký Brit vzpomněl na Československo, které se rozpadlo už skoro před 23 lety!!! A teď jim mám zase vysvětlovat, že se jmenujeme Czechia…
Většinou záleželo na mém osobním stavu. Když jsem měla dostatek síly, pouštěla jsem se s hrdostí do debat na téma rozdělení Československa na Českou Republiku a Slovensko. Říkala jsem si, že by každý člověk měl být hrdý na svůj původ a zemi, ve které vyrostl, která mu dala zázemí, možnost studovat a rozvíjet se. Co uděláme jako dospělí je na nás. Zda se rozhodneme zůstat doma, nebo zda se z nás stanou dobří ambasadoři naší země v zahraničí. Náš původ a kořeny ale nezměníme.
Já jsem z České Republiky.
Název Czechia jsem se rozhodla ignorovat. Narodila jsem se sice v Československu, většinu svého života jsem ale prožila v České Republice, a odtam také vždy budu pocházet. Možná si říkáte: „Vždyť je to přeci jedno. Jde jen o název.“ Jenže podle mého názoru nejde „jen o název“. Jde také o naši národní hrdost. Ať chcete nebo ne, jde také o naši „národní značku“. To, co si možná někteří z nás neuvědomují je fakt, že název naší země je důležitý i pro zahraniční politiku. Jak vypadá společnost, která se nemůže rozhodnou pro jméno a neustále mění logo? Jak funguje firma, která neustále mění své zásady a kulturu? Jde o prezentaci tam venku. Svět je už tak zmatený přehršlím informací, které denně produkujeme a množíme. Je důležité zůstat konstantní a jednotní a pro zahraniční veřejnost jednoduše čitelní.
Bezpečná nebo nebezpečná Czechia?
Akorát jsem se vrátila z Islandu, kde jsme si stopli auto se západním Němcem. Samozřejmě došlo na otázku, zda byl kdy v Praze nedej Bože v České republice. „Ano, před Sametovou revolucí, ale už bych tam znovu nejel. Jen tak mezi námi, Česká republika není vůbec bezpečné místo. Podívejte se na statistiky ukradených aut….“ a pokračoval výčtem dalších nebezpečí. Zírala jsem. Snažila jsem se vysvětlit, že za poslední čtvrtstoletí jsme se už posunuli někam dál, ale marně. O další návštěvě České republiky jsem Hanse nepřesvědčila.
Od Britů jsem věděla, že ČR nemá zrovna nejlepší pověst, ale že si takové představy budou vytvářet i v sousedním Německu, mě zaskočilo.
Lidé začali jezdit do Prahy, protože Praha má pověst evropského kulturního města. Nejezdí ale do zbytku země, protože se bojí a neví, co očekávat. Přijedou do postkomunistické, postsocialistické země? Je to tu bezpečné? Z otázek, které poměrně často dostávám, někdy mrazí i mě: Více než 27 let po sametové revoluci jsou pořád ještě lidi, kteří se ptají, zda jsme součástí Ruska, nebo zda jsme kdy byli součástí SSSR. Bohužel, věřím, že někteří z mých vrstevníků v ČR si nejsou svými odpověďmi tak zcela jisti.
Bohužel, v současné chvíli nebudou ani vědět, zda se na dovolenou vypravili do České republiky nebo někam na východ do exotické Czechie.