Říční safari a přejezd do Anuradhapury 12
Sérii srílanských safari zakončujeme celodenním výletem po řece Kala Oya, která teče v Národním parku Wilpattu. Společně s námi je na palubě majitel našeho ubytování (kuchař a průvodce v jedné osobě) a několik lidí z hostelu.
Přejíždíme mořskou úžinu a brzy se dostáváme do zalesněné části. První zastávku děláme u obrovského stromu, a pak už nás čeká kotvení v lese a procházka skrz divočinu. Dnes štěstí nemáme. Sloní stáda se nám vyhýbají a to i přesto, že v NP Wilpattu žije jejich největší srílanská kolonie. Jedinou známkou sloní přítomnosti jsou jejich obrovské stopy ve vyschlém bahně.
Nad hlavou nám létají orli a v řece se necháváme ozobávat od malých rybiček. V mezičase popíjíme pivečko a relaxujeme. Za půl hodiny máme připravený piknik- mořské plody, ryby a kraby. Je to dobrota, po které se vracíme zpátky do Kalpitiye.
Dobalujeme, dáváme si rychlou sprchu a loučíme se s Kalpitiyí. S posledními slunečními paprsky naskakujeme na autobus jedoucí do Palavi, kde přestupujeme na další autobus do Anuradhapury, kam přijíždíme okolo deváté.
Přes den rušné město zeje nyní prázdnotou. Ubytováváme se v soukromém pokojíku jednoho z mnoha místních hotelů a je nám neskutečné vedro.
Anuradhapura a Mihintale
Anuradhapura je jedním z nejdůležitějších kulturních míst Srí Lanky. Jeho počátky sahají až do 4. století před n. l. V současné době se jedná o nejvýznamnější archeologickou lokalitu ostrova, ve které se nachází mnoho buddhistických klášterů a pozůstatky starověkých budov stejně jako zahrady a staré posvátné stromy. Od roku 1982 je historická část města zapsána na seznam UNESCO.
Na každém kroku tu potkáte „cestovní kanceláře“, které vás po zdejším rozsáhlém starověkém městě provezou. Protože se jedná o poslední den na Srí Lance, rozhodujeme se služeb místních tuktukářů využít i my. Místní ceny jsou nehorázné, a tak se samozřejmě snažíme alespoň trochu smlouvat. S těžce usmlouvanou menší slevou nasedáme do malého vozítka a vyrážíme mezi obrovské dagoby. Za tři hodiny ježdění, koukání a obcházení místních památek jsme buddhistickou kulturou přesyceny. V poledne se tedy vracíme do rušného centra nového města.
Po jednom z nejlepších kari následuje jízda do třináct kilometrů vzdáleného poutního městečka Mihintale. Vystupujeme z autobusu na rušné silnici uprostřed ničeho a jdeme vzhůru. Veškeré archeologické památky se totiž nachází na dvou místních vrcholcích.
Na Eth Vehera, první vrcholek, stoupám sama. Máma je z místních schodišť trochu unavená, a tak na mě čeká u rozcestí. Na vyšší hlavní vrcholek už ale jdeme spolu. Výhledy jsou zde neskutečné! Na poslední část – vrcholek u místní dagoby musíme bosky.
Slunce akorát zapadá a krajina se halí do zlatavých barev. „Nádherný „poslední“ srílanský západ slunce,“ říkám si a společně s mámou se pak vracíme zpět do Anuradhapury.
Good bye Srilanka
Dnešek je ve znamení loučení. Mámě letí letadlo zpátky domů odpoledne z Negomba, a tak máme jen pár ranních hodin k tomu, abychom se ještě naposledy prošly po místním trhu, nakoupily nějaké suvenýry, a pak už opět nasedly na autobus jedoucí do Negomba.
Na letišti je chaos a spoustu lidí. Loučíme se před první kontrolou. Já na Srí Lance zůstávám ještě další týden, a pak mě čeká cesta do Indonésie a na Filipíny.