Meall Garbh ani jeho „nižší kolega“ Meall Greigh rozhodně nepatří mezi nejnavštěvovanější a nejopěvovanější skotské hory. S přehledem je zastíní okolní Ben Lawers nebo proslavená pyramidální hora Schiehallion. Přesto, pokud se vám zadaří a vyjde vám počasí, zdejší výhledy patří k těm legendárním. Zvlášť pokud víte, kam a na co se vlastně díváte.
Oba vrcholky se nachází v oblasti Perthshire v pohoří zvaném Breadalbane. Dostanete se sem snadno. Z Edinburghu se vydejte po hlavní dálnici směrem na Stirling, a poté pokračujte po A84 až do městečka Killin. Zde se nachází poslední obcod a také překrásná řeka, která zde protéká přes kaskády obrovských balvanů.
Pokračujte okolo jednoho z nejdelších a nejčistších skotských jezer, Loch Tay, po silničce č. A827. Parkoviště a počátek túry se nachází zhruba v půli jezerní cesty. Zaparkujte u Hotelu Ben Lawers. Zdejší parkoviště složí hlavně hostům hotelu, a pak samozřejmě nadšeným horolezcům. Pokud patříte do druhé supiny, bude vás zdejší jednodenní parkovné stát 5£.
Zimní skotská túra
I přesto, že jsme z Edinburghu vyrazili už v sedm ráno, špatná navigátorka a sraz s kamarády po cestě nás natolik zdržely, že jsme na parkoviště k hotelu dojeli až okolo desáté dopoledne. Zabalili jsme potřebné vybavení, mezi kterým nechyběl ani cepín a mačky, a vyrazili po cestě okolo jezera. Přešli jsme most a za domem s prodejnou suvenýrů z paroží odbočili z hlavní silnice doleva. I přesto, že zdejší trasy nejsou nijak značeny, ztratit se v této části nemůžete. Cestička vede okolo horského potoka stále vzhůru. Po dvou žebřících, díky kterým jsme se pohodlně dostali přes zdejší ploty, jsme konečně vyšli nad lesní část.
Přivítal nás pohled na mírně zasněžené hory před námi a zerodovaný břeh horského potoka, okolo kterého vede hlavní trasa směrem k vrcholku Meall Garbh. Pohled zpět k jezeru Loch Tay nám zakrývaly ostré sluneční paprsky nízko položeného slunce. Přestože bylo teprve poledne, slunce už začalo na krajinu vrhat dlouhé stíny. V zimě jsou ve Skotsku dny opravdu krátké.
Hlavní cesta sice vede okolo potoka vlevo, my jsme se ale stále drželi vpravo a u jezera Lochan nan Cat začali ostře stoupat po jižním svahu vzhůru do sedla mezi hory An Stúc (1118 m) a Meall Garbh (1118 m). Cesta se nám ztratila. To nám ale nebránilo se po hodině lopocení konečně vyškrábat do sedla.
Před námi se objevil výhled, na který nikdo z nás zřejmě nikdy nezapomene. Díky jasné obloze a čistému zimnímu vzduchu se před námi odkryl pohled na hory celé Skotské Vysočiny. Zimní slunce navíc zahalilo daleké vrcholky do červeno-oranžovéo hábitu. „Nádhera,“ vydechli jsme sborově, a přestože nás studený vítr bičoval do tváří, nemohli jsme se pohledu nabažit. „Vidíš Ben Nevis? Glen Coe a černou horu Buachaille Etive Mhor?,“ trumfovali jsme se mezi sebou, kdo pozná vícero skotských hor na obzoru.
Usedli jsme do zákrytu a začali obědvat. Byly dvě hodiny odpoledne a nás čekal výšlap na strmou horu An Stúc. „To nestíháme,“ usoudili jsme stále ještě ohromeni zdejšími výhledy, a rozhodli se pokračovat po hřebeni směrem na východ na první z našich dnešních dvou vrcholků, Meall Garbh (1118 m).
Čtyři hodiny odpoledne a slunce se na konci listopadu pomalu sklání za obzor. Jsme na prvním ze dvou dnešních skotských munro. Fotíme a vzdycháme nad tou okolní krásou, a pokračujeme po hřebeni dál na Meall Greigh, který je od Meall Garbh vzdálen přibližně 3,4 km. Na druhý vrcholek přicházíme v pološeru. Rozhlížíme se po okolí, a děláme poslední fotky. Čeká nás strmý sestup. Zapínáme čelovky a pokračujeme nyní už po tmě zpátky k parkovišti. Po nepříjemném sestupu opět přicházíme na hlavní cestu okolo horského potoka. Nikde nikdo a na rozdíl od velmi chladného rána je nyní zvláštní teplo. Konečně přicházíme k parkovišti. Balíme věci a plni zážitků odjíždíme zpět směrem Edinburgh.