Cestopis: Vnější Hebridy, Skotsko 5-6/2025
- Klara Skuhrava
- 1. 10.
- Minut čtení: 20
28. 5. středa: Ještě před polednem vítám holky na letišti v Edinburghu. Nasedáme do auta a bez nákupu frčíme na sever. Jak se říká: „Není čas ztrácet čas.“ Společnost Caledonian MacBrayne, která spravuje trajekty na západní skotské ostrovy, nám totiž posunula dnešní odjezd trajektu o dvě hodiny dřív, a tak jsme teď s časem na štíru.
Po odbočení na silnici A 85 necháváme rušnou civilizaci za zády. „Vítejte na skotské vysočině,“ prohlásím mezi výkladem o historii a skotské kultuře.
Cesta se začíná klikatit. Z rovinatých plání se terén zvedá až do zaoblených bezlesých hor, tolik typických pro skotskou Highlands. První zastávku děláme v Glencoe.
Údolí Glencoe je jedno z nejkrásnějších ve Skotsku. Zastavují tu všichni turisté, kteří jedou po A82 do Fort William. Podle toho taky místní malá parkoviště vypadají. Jsou přehlcená auty. Děláme krátkou pauzu na rychlé foto a pokračujeme dál.
Podhorským městečkem Fort William pouze projíždíme a další zastávku děláme až u viaduktu Glenfinnan, který se nachází u jezera Loch Shiel. Glenfinnan je dalším turistickým hitem oblasti. Nachází se zde památník Karla Eduarda Stuarta (Bonnie Prince Charlie), který právě zde vyvěsil skotskou standardu a tím započal II. Jakobitské povstání. Pro turisty je ale mnohem zajímavější samotný viadukt, který se objevil v sáze o Harrym Potterovi a mimojiné se jedná o první železobetonovou stavbu ve Velké Británii.
Jdeme se podívat na vyhlídku, ze které pozorujeme jak zátoku Loch Shiel s památníkem, tak viadukt i okolní kopcovitou krajinu, a pak už pokračujeme zase dál na západ.
Děláme malou odbočku do Arisaigu, kde se nachází památník československých výsadkářů. Ti ve zdejší krajině trénovali na své nejtěžší operace (například Anthropoid), a pak přejíždíme do Mallaigu.
V Mallaigu silnice končí. Dál na západ už musíme jedině trajektem. Z přístavního městečka máme krásný výhled na Small isles „Malé ostrovy“ Rum, Eigg, Canna a Muck. Zastavujeme na vyhlídce, a pak přejíždíme do přístavu, odkud nám v 17:15 odjíždí trajekt na ostrov Isle of Skye.
Mořská hladina se třpytí v odpoledním slunci. V dálce vidíme nejvyšší vrcholky pohoří Black Cuillin, obrysy Malých ostrovů a za námi se vzdaluje skotská kopcovitá pevnina. Po necelé hodině připlouváme do přístavu v Armadale.
Přejíždíme do Broadfordu, kde doplňujeme naftu a nakupujeme potraviny na večer a zítřejší snídani. Další zastávku děláme až u hotelu Sligachan, odkud je asi nejlepší výhled na vysoké vrcholky pohoří Red a Black Cuillin. Procházíme se okolo řeky a v pozdním odpoledním světle fotíme nádherné pohoří před námi.
Protože je krásně a holky toho chtějí vidět co nejvíc, využíváme počasí a děláme ještě poslední pauzu. Přejíždíme do údolí Glen Brittle a auto necháváme na parkovišti naproti Fairy pools.
Fairy pools jsou jedním z nejnavštěvovanějších míst na ostrově. Nedávno zde bylo vybudováno obrovské parkoviště a opravena stezka vedoucí okolo říčky Allt Coir´a´Mhadaidh, která tady tvoří kaskádu fotogenických bazénků a větších či menších vodopádů.
Je osm hodin večer a místní stezka i parkoviště pořád láká nové a další návštěvníky. I přesto, že se slunce schovalo za mraky, místní krajina je krásná. Procházíme okolo říčky a fotíme jednotlivé scenérie. Ve 20:45 se musíme vrátit. Nasedáme do auta a přejíždíme k hostelu Skyewalker backpackers, kam se dostáváme až ve 21:30. Ubytováváme se v pokoji po třech a čtyřech a brzy jdeme spát.
29. 5. čtvrtek: Na Isle of Skye už od rána prší a náš trajekt na ostrov Harris odjíždí až ve 20:00. Není kam spěchat. V 10:00 se loučíme s hostelem a nasedáme do auta. Protože je naší první zastávkou nejznámější palírna whisky na ostrově, Talisker distillery, za jízdy vyprávím příběh výroby tohoto ikonického alkoholu.
V 10:10 je už parkoviště u destilérky plné. Naštěstí i tady počítají se zvyšujícím se počtem turistů, a tak zde bylo vybudováno další přídavné parkoviště. Parkujeme a procházíme skrz nově opravenou návštěvnickou část, kde si s logem Talisker můžeme koupit od klíčenky po tričko i velmi drahé lahve whisky. Soňa kupuje jednu lahev pro svého muže. My ostatní spíš prozkoumáváme nabídku.
Z Talisker pokračujeme dál na sever. Ve velkém supermarketu v Portree dokupujeme jídlo, a protože přestává pršet a občas se objeví i trochu modré oblohy, jdeme se podívat do města. Scházíme do barevného přístavu a procházíme skrz kamenné uličky, které jsou tvořeny obchody se suvenýry, kavárnami a restauracemi.
Ruch hlavního ostrovního města necháváme za zády a pokračujeme dál na sever k parkovišti u Old Man of Storr. Cestou (jako správní turisti) zastavujeme u stáda highlands cow (chlupatých kraviček ze skotské Vysočiny), a pak už hledáme místo na přeplněném parkovišti pod „Starým mužem ze Stórru“.
Počasí se lepší každým okamžikem. Po ranním dešti není na obloze ani památka. Balíme si malé batůžky a vydáváme se vzhůru. Pohodlná asfaltka se záhy mění na štěrkovou cestu a kamenné nepravidelné schodiště. Stoupáme vzhůru a čím jsme výš, tím máme hezčí výhledy do okolí. V dálce na východě je vidět skotská pevnina a na jihu pohoří Black Cuillin.
Chvíli po 15:00 přicházíme na hlavní vyhlídku, odkud je na skalní jehlu nejlepší pohled. Slunce se opět schovalo za mraky a okolo Old Man of Storr je spoustu turistů. I tak jsou místní výhledy dechberoucí. Fotíme sebe i místní krajinu, a pak scházíme stejnou cestou zpět k autu.
O několik kilometrů dál na severovýchod se nachází vyhlídka Kilt Rock, místo, odkud je nejlepší pohled na vodopád Mealt waterfall. Ten padá z čedičových sloupových útesů přímo do moře. Při vyšším stavu vody je to opravdu fascinující podívaná. Kromě vodopádu jsou z vyhlídky i hezky vidět vysoké skalní útesy, které tvoří východní hranici ostrova.
Stejně jako Old Man of Storr je i vyhlídka Mealt waterfall místem návštěvy snad všech turistů, kteří přijedou na Isle of Skye. Jiná situace není ani v Quiraings. Za vesnicí Staffin odbočujeme ostře doleva. Úzká silnice vzhůru se klikatí tak, že není možné jet příliš rychle.
Po chvíli přijíždíme na velké nové parkoviště u hlavní vyhlídky. Místní skály jsou magické. Společně s výhledy na moře pod námi je Quiraing jedno z nejkrásnějších míst na Isle of Skye. Procházíme se ještě kousek za vyhlídku, kde je zajímavě zkroucený velmi fotogenický jeřáb, a pak se vracíme do auta.
Jako by se mraky držely jen v horách. Přejíždíme na západní část východního výběžku ostrova, která je zalitá sluncem. Protože máme ještě čas, zastavujeme ve Fairy glenu. Pohádkové údolí, jak se místní oblasti říká, září odstíni zelené. Ve zdejší bukolické krajině by opravdu klidně mohly žít pohádkové víly. Jen kdyby je tu každý den nerušilo tolik turistů.
Z Fairy glenu přejíždíme do přístaviště v Uig. Na parkovišti u trajektu jsme už v 18:45, a tak dávám rozchod. Chvíli po půl osmé najíždíme na trajekt, který odplouvá o několik minut dřív než by měl, ve 20:00. Našim cílem je přístav Tarbert na ostrově Harris.
Je krásně. Slunce svítí a před námi se přibližují siluety ostrovů Vnějších Hebrid. Pozorujeme klidnou mořskou hladinu a za hodinu a půl už připlouváme na Harris.
„Vítejte na Vnějších Hebridách,“ říkám holkám, když vyjíždíme z trajektu. Za přístavem odbočujeme doprava a vjíždíme na hlavní silnici spojující ostrov Harris s ostrovem Lewis. Po necelé hodině přijíždíme do Stornoway, hlavního města ostrova Lewis, kde se na čtyři noci ubytováváme.
30. 5. pátek: Z mezonetového bytu odjíždíme v 9:00. Vyrážíme na jih, na ostrov Harris. Hned za nejvyšší horou ostrova, Clisham (799 m n. m.), odbočujeme doprava. Zdejší silnice se kroutí všemi směry, a tak je potřeba jet pomaleji. Slunce svítí a ze silnice máme krásné výhledy. Po cestě zastavujeme na několika vyhlídkách, a pak přijíždíme na konec silnice, do osady Hushinish.
Na Hushinish se nachází nádherná bílá písečná pláž. Když ale popojdete ještě o 2 kilometry blíž k horám, ocitnete se v ráji s obrovskou bílou pláží Tráigh Mheilein, která si nezadá s plážemi na karibských ostrovech.
Holky jsou uchváceny bílou pláží na Hushinish, a tak nám chvíli trvá, než konečně vyrazíme na procházku okolo útesů k Tráigh Mheilein. Trasa vede chvíli do kopce, chvíli z kopce, ale po pár kilometrech jsme už na pláži, která patří jen nám a možná ještě pár zbloudilým turistům.
Procházíme se až na konec pláže, kde se nachází spoustu barevných a různě velkých unakitů. Vybíráme ty nejkrásnější kameny, a po krátké pauze stoupáme na vyhlídku nad jezero Loch na Cleabhaig. Scházíme okolo hopsajících králíčků a pokračujeme menší oklikou zpátky k autu, kde jsme až ve 14:30.
Z Hushinish přejíždíme na pláž u Luskentyre, nad kterou se nachází úžasný kopec Beinn Dhubh (506 m n. m.). V 16:00 nahazujeme batohy a vyrážíme vzhůru. Nejkrásnější pohledy na ostrovní krajinu jsou samozřejmě z vrcholu, ale i malý výšlap o několik výškových metrů vzhůru už odhaluje nádhernou písečnou pláž na Luskentyre i obrovskou písečnou zátoku u Seilebostu, za kterou horizontu vevodí oblé vrcholky jižního Harrisu.
Oficiální pěšina vzhůru na Beinn Dhubh vlastně neexistuje. Najdete zde několik vyšlapaných pěšinek, ty ale stejně záhy končí nebo se větví do několika směrů. Většinu času tak šlapeme po vřesech a rašeliníku, mezi kterými rostou orchideje.
Slunce nad hlavou pálí, a protože jdeme v tempu, postupně svlékáme svršky a dostáváme se až na trička. Na vrchol přicházíme jen ve třech, já, Majda a Jarmilka. Z Beinn Dhubh je neskutečný výhled. Hory severního Harrisu máme jako na dlani. Stejně jako pláže okolo Seilebostu a Luskentyre, nebo třeba Tarbert. V dálce vidíme i silnici vedoucí k osadě Hushinish. Děláme pauzu a pořád musíme fotit. Když se nad Hebridami rozevře modrá obloha, je to jako být v ráji.
Zpátky dole u pláže Luskentyre jsme za tři hodiny, v 19:00. Scházíme se s holkama u auta a všichni jsme nadšené. Zatímco jsme funěly vzhůru, ostatní si užívali pláž Luskentyre a místní nádherné duny.
Nasedáme do auta a přejíždíme do Stornoway. Nakupujeme dobrůtky ve velkém supermarketu Tesco, a pak ve 21:00 konečně přijíždíme na ubytko.
31. 5. sobota: Včerejší krásné počasí je minulostí. Obloha se zatahuje a z modré je náhle ocelově šedá. Dnes nespěcháme. Po předchozích náročných dnech si chceme trochu odpočinout. Chvíli před desátou opouštíme centrálně umístěný byt a jdeme se projít do Stornoway. Hlavní město Vnějších Hebrid je malé. Centrum se dá projít za několik minut, ale když k procházce přičteme i zastávky v obchodech se suvenýry, náhle je hodina pryč.
Ze Stornoway přejíždíme k památníku lodního neštěstí Iolaire. 1. 1. 1919 zde, 50 metrů od pobřeží, ztroskotala loď, která převážela přeživší vojáky z První světové války zpátky domů. Během zimní bouře tu zemřelo víc než 200 mužů a údajně není na Vnějších Hebridách osada, kterou by toto neštěstí nezasáhlo.
Venku fouká vítr a vydatně prší. Oblékáme pláštěnky, vystupujeme z auta a přecházíme po nově zbudovaném chodníčku k památníku. Dlouho se tu nezdržujeme. Venku je opravdu hodně nevlídno. Po chvíli tak nasedáme do auta a přejíždíme na úplný sever ostrova Lewis, k majáku Butt of Lewis.
Na Butt of Lewis, dle Guinnessovy knihy rekordů, největrnějším místě ve Velké Británii, je počasí o poznání lepší. Sem tam přijde nějaká ta přeháňka. Vytrvalý déšť je ale pryč. Procházíme se okolo vysokých mořských útesů a na vodní hladině pod námi pozorujeme několik tuleňů. Skály jsou obydleny buřňáky a občas vidíme i alky a alkouny. Ptactva je tu ale o poznání méně než na vzdálených ostrovech St. Kildy.
Z Butt of Lewis přejíždíme na jih. Další zastávkou je samostatně stojící neolitický kámen Clach an Trushal Standing Stone, údajně nejvyšší menhir ve Skotsku. Jak to tak u těchto staveb bývá, proč byl postaven a k čemu sloužil, nikdo neví.
Nedaleko se nachází i malý krámek s antikem. Minout ho ale nejde. Po cestě z Butt of Lewis ho potkáte na levé straně hlavní silnice vedoucí na jih. Už z dálky na vás budou svítit různé bóje a záchranné kruhy, které vyplňují každičké volné místo v předzahrádce domu, do kterého se předměty už nevešly. Alasdair, majitel zdejších pokladů, bohužel dnes není doma, a tak historické předměty můžeme obdivovat pouze za sklem výlohy.
Na návrší Tom Urraghag za osadou Barbas se nachází Moor Shieling. Jedná se o repliku malého pachtovního domečku, který odkazuje na nuzné podmínky místních zemědělců v 18. a 19. století. Do malého domečku se všechny najednou nevejdeme. Tak málo prostoru tu je. Širokými kamennými zdmi profukuje, uvnitř je zima a nevlídno, stejně jako venku. Nikdo z nás si nedokáže představit v takovém domečku žít. Do auta se vracíme právě včas. Přichází další vodní průtrž. Stěrače nápor větru a deště nezvládají. Musíme jet pomalu.
V Bragaru se nachází obrovský oblouk z velrybích kostí. Venku je stále ještě boží dopuštění, a tak jen přibržďujeme a oblouk fotíme z pohodlí auta. Za dalších několik kilometrů ve směru na jih přijíždíme na parkoviště u Norse Miln and Kiln- vikingské mlýnice a sušičce. Nad hlavou nám zase svítí slunce. Po bouři není na obloze ani památky. Procházíme se po úzké cestičce a brzy už vidíme dva kamenné domečky. Bližší stavba fungovala jako pec a o dva metry dál se nachází mlýnice. V místních deštivých podmínkách byla pec určena k dosušení obilných zrn a mlýnice na mletí obilí. Obě stavby byly využívány až do 19. století.
Podobné budovy, ale daleko větší a s jiným využitím, potkáváme v Gearrannan Blackhouse Village. Opravená a udržovaná vesnice s „černými domy“ slouží jako skanzen. Kromě muzea se zde nachází i dům s možností krátkodobého pronájmu nebo třeba kavárna a obchůdek se suvenýry. Otevřeno tu mají každý den kromě neděle a nejkrásnější pohled na vesnici je určitě z návrší, pod kterým je vesnice usazena. V Gearrannan děláme delší pauzu. Holky si užívají kafíčko a pohodičku. Není kam spěchat.
Dál na jih je dvouplášťová kamenná stavba, broch Dun Carloway, kde svítí sluníčko a za pět minut začíná pršet, takže místní zastávku zkracujeme na minimální možný čas.
Neolitické kamenné kruhy Callanish jsou největší turistickou atrakcí ostrova. Hlavní kamenný kruh, který má podobu keltského kříže, se nachází na návrší, u kterého se staví větší a lepší návštěvnické centrum s muzeem a restaurací. Staré parkoviště je pro návštěvníky uzavřené, a tak turisté parkují podél silnice nebo přímo nahoře u kamenného kruhu.
Auto necháváme na návrší u kamenného kruhu a jdeme se podívat na nedaleké kameny. Z jihu k nám přichází další mohutná přeháňka. Fotíme, dokud je čas, a za 10 minut už přichází první silný poryv větru, po kterém se spouští totální apokalypsa.
Rychle se schováváme do auta a jsme rády, že neparkujeme pod kopcem, jak jsme původně zamýšlely. Počasí si s námi dnes hraje. Pětiminutová bouře se mění ve sluníčko a modrou oblohu. To už ale pokračujeme dál na jih k obrovským bílým písčitým plážím okolo osady Uig.
Procházíme se po pláži, která patří jen nám, a obdivujeme sílu přírody. Kromě nás je na zdejším pískovišti jen pár dalších turistů, kteří se ale na mnohakilometrové planině ztrácí. Z pláže stoupáme vzhůru na menší vyvýšení, ze kterého je na zátoku okolo Uig úžasný výhled, a pak přejíždíme k dřevěné soše Krále, mnoho krát zvětšené replice jedné šachové figurky, která se tu nedaleko společně s ostatními našla v dunách.
Z Uig se vracíme zpátky na sever. Poslední zastávku dnes děláme na ostrově Great Bernera, kde je i jedna z nejkrásnějších pláží ostrovů, Bosta beach. U pláže se nachází také replika domu z doby železné. Jeho originál je společně s dalšími stavbami ukryt pod vysokým nánosem písku nedaleko.
Už dřív si místní všímali zajímavých artefaktů, které sem tam písek vydal, ale až v roce 1993 se během zimní bouře zjistilo, co se vlastně v zátoce na severu ostrova ukrývá. Byli přivoláni archeologové, kteří na konci 20. století vesnici prozkoumali a za účelem zachování místa pro budoucí generace ji opět pohřbili do písku. Replika jednoho z vikingských domů pak byla postavena nedaleko původní vesnice.
Scházíme okolo hřbitova na pláž, kterou omývá tyrkysové moře, a pak se jdeme podívat na polozemnici, slavnou repliku vikingského domu. I na Bosta beach nám svítí sluníčko a i tady máme štěstí, protože hned po příchodu do auta začíná poprchávat.
1. 6. neděle: V 9:00 odjíždíme na jižněji položený ostrov Harris. Našim prvním cílem je pošťácká stezka. Pošťácká stezka byla cesta, po níž se pošťák třikrát týdně vydával s poštou a zprávami (včetně místních drbů) z Tarbertu, hlavního „města“ ostrova, do Rhenigidale. Tato osada byla totiž posledním místem ve Velké Británii, kam až do 90. let 20. století nevedla silnice.
Odbočujeme z hlavní silnice mezi Stornoway a Tarbertem doleva na úzkou asfaltku. Ta se nejdřív prudce spouští z hor k mořské zátoce, aby se vzápětí zase vyšplhala zpět do svahů a nakonec klesla až do Rhenigidale. Kvůli zdejšímu členitému terénu silnice jinak udělat nešla. Auto necháváme zaparkované u malého vybočení nad Rhenigidale a v 10:00 vyrážíme na stezku.
Poprchává. Nejvyšší vrcholky zakrývají mraky. Směrem na východ, nad průlivem Minch, svítí slunce. „Snad dorazí i k nám,“ říkám si a nahazuji batoh s pláštěnkou i návleky. Úzká travnatá cestička nás vede podél mořské zátoky, ze které se zvedají hory. Místní stezka je všechno, jen ne rovná. Trasa se stejně jako silnice svíjí jako had.
Po úzké travnaté stezce klesáme, stoupáme a nakonec klesáme ke kamínkové mořské zátoce. Jsme zhruba v polovině cesty, ale před námi je největší kopec celého výletu. Chvíli odpočíváme, a pak se rozdělujeme. Já se vracím zpátky pro auto, kterým přejíždím na druhou stranu hor, holky stoupají vzhůru.
U jezera Loch Lacasdail parkuji a než stačím opět nasadit návleky a bundu, vidím už holky scházet po stezce dolů. Nasedáme do auta a po krátkém přejezdu vystupujeme na konci silnice na ostrově Scalpay.
Ostrovu Scalpay se přezdívá „Ostrov pokladů“. Místní zde chovají mořské plody. V okolí najdete i několik lososích sádek a přímo na ostrově podnik, kde se lososi zpracovávají. Jako svou předlohu k napsání Ostrova pokladů si Scalpay údajně vybral i Robert Louis Stevenson. I když nejsou žádné dochované zmínky o tom, že ostrov kdy sám navštívil, jeho rodina zde postavila jeden ze 4 prvních majáků okolo skotského pobřeží, Eilean Glas (1789), který slouží dodnes.
Z asfaltové silnice to máme k majáku jen 2,2 kilometrů. První část cesty vede po rovné široké asfaltce, která se u větrné turbíny mění na úzkou houpající se pěšinku s rašelinovým podkladem. Počasí se lepší a na Scalpay nám už zase svítí slunce nad hlavou. Po půlhodině jsme u majáku. Červenobílé pruhování hlavní historické věže září do dáli.
U majáku nás vítají dva staříci, kteří se rozhodli místní nevyužité budovy strážců majáku opravit a nabídnout veřejnosti k ubytování. Zatím se jim podařilo zprovoznit alespoň kavárnu, kde si dáváme přeslazené dortíky a kafíčko. To abychom je ve své snaze podpořili a doplnili kofein s cukry.
U majáku je klid a pohoda. Přímo od stolu máme krásné výhledy na pobřeží i vzdálený ostrov Skye. Okolo nás se pohybuje jen hrstka dalších turistů. Odpočaté se jdeme konečně podívat na budovy majáku, a pak se vracíme zpátky k autu delší ale hezčí cestou okolo pobřeží.
K autu přicházíme právě včas. Začíná pršet. V rychlosti nasedáme a vracíme se na sever. Protože ještě není úplně pozdě, vymýšlím poslední zastávku dnešního dne, pláže a jeskyně okolo Tolsty.
Tolsta se nachází severně od Stornoway, takže kdo se nechce připojit, nemusí. Necháváme tedy pár lidí na baráčku ve Stornoway a vyrážíme dál na sever. První zastávku děláme u stavby mostu „do nikam“.
Tzv. Bridge to nowhere je poslední zhotovenou částí megalomanského projektu Lorda Leverhulma, který chtěl propojit nejjižnější část ostrova Harris s nejsevernějším místem na Lewisu. Po jeho smrti se ale stavba silnice zastavila a dodnes ji nikdo nedokončil.
Nedaleko „Mostu do nikam“ se nachází krásné žluté pláže. Když budete mít štěstí a přijedete sem během odlivu, můžete se tady projít v úžasných jeskyních, které se dvakrát za den objevují a zase mizí. My štěstí máme, a tak prolézáme jeskyně, na kterých je uchycena více než dva metry vysoká hradba malých slávek, tak velký rozdíl je mezi přílivy a odlivy.
Přesyceni zážitky se vracíme do Stornoway, kde si holky kupují takeaway, a pak už spokojeně usínáme.
2. 6. pondělí: Dnes se chtě nechtě musíme s Lewisem a Harrisem rozloučit. Čeká nás totiž plavba na jižněji položené ostrovy Berneray, Uist, Benbecula a Eriskay. V 9:00 opouštíme apartmán a nasedáme do auta. Děláme poslední velký nákup v Tesco, tankujeme naftu, a pak už dáváme Lewisu sbohem.
Cestou dostávám sms, že kvůli nepřízni počasí nám posunuli odjezd trajektu o hodinu dopředu. Upravuji tedy plány, a pak už přijíždíme do Tarbertu, hlavního „města“ Isle of Harris. Ve zdejších krámcích obhlížíme harriský tweed a výrobky z něj vytvořené. V Harris Essence zase obdivujeme vůně a v Harris distillery ochutnáváme místní výbornou whisky a gin.
Z Tarbertu pokračujeme dál na jih. Začíná výrazně foukat. Předpověď se nemýlí. Zastavujeme na vyhlídce nad plážemi okolo Seilebostu, a pak přejíždíme dál na jih. V zátoce u vrcholku Ceapabhal už nejdou téměř otevřít dveře. Děláme pár rychlých fotek a přejíždíme do závětří před Leverburgh, kde zastavujeme na další nákup suvenýrů.
Nedaleko Leverburghu se nachází nejkrásnější sakrální stavba ostrova, Kostel sv. Clementa. Kamenná stavba byla postavena na malé vyvýšenině nad mořskou zátokou okolo roku 1520 Alexandrem MacLeodem. Za svůj život byla několikrát rekonstruovaná, ať už z důvodu požáru nebo únavy materiálu.
Procházíme se ve vlhkém chladném kamenném kostele a obdivujeme zdejší reliéfy i náhrobní kameny, a pak vyrážíme dál po Golden road na „tulení vyhlídku“. I za dnešního počasí se tuleni líně povalují na kamenech v kryté zátoce. Nemáme už moc času, a tak je naše zastávka opravdu blesková.
V 13:55 už musíme čekat ve frontě na trajekt. Ten přijíždí na čas a v 14:15 už přeplouváme z Leverburgh k hrázi mezi ostrovy North Uist a Berneray. Venku se zvedá opravdu silný vítr. Trajekt se naklání zleva doprava. Vlny se tříští o příď a zalévají palubu s auty, které na sobě mají po hodinové plavbě hnusnou krustu soli.
Konečně jsme na pevnině. Vítám holky na jižních ostrovech, odkud přejíždíme na Berneray. Tady necháváme auto u pověstné pětikilometrové bílé pláže a jdeme se projít, v dnešním větru tedy spíš „popoběhnout po pláži“. Jdeme z jihu na sever, takže nás do zad tlačí vítr. Jdu chvíli s holkama, a pak se vracím k autu. Vítr mi sype bílý písek do očí, uší, bot, prostě všude. Proti větru se téměř nedá dýchat.
Nasedám do auta a skoro nemůžu zavřít dveře. V okýnku je nasypaný písek se solí, a tak se ho ani nesnažím otevřít. Přejíždím na sever ostrova, kde je situace úplně stejně vyhrocená, a vyrážím přes nejvyšší vrcholek ostrova Moor Hill (93 m n. m.) směrem k Západní pláži a už vidím holky, které jsou za dnešního počasí opravdu rychlé.
Chvíli posedíme a už stoupáme proti větru zpátky přes Moor Hill. Na vrcholku nás téměř odfoukává vítr, a tak se dlouhou nezdržujeme a klesáme okolo historického hřbitova na druhou stranu pobřeží. Vyfoukané ale šťastné a nabyté větrnou energií přejíždíme přes ostrov na jih. V tulení zátoce nepotkáváme ani jednoho tuleně. Ai se schovávají někde v závětří.
U místního obchůdku, který slouží i jako pošta, kavárna a restaurace začíná jak jinak než horizontálně pršet. Děláme fotku místního „kamene s předpovědí počasí“, a pak přejíždíme na ostrov Severní Uist. Krátká pauza v obchodě a v 19:30 jsme na ubytku.
Náš domeček s červenou střechou se nachází nedaleko pláže. Fouká teď tak silně, že tu nonstop kvílí meluzína a rozdělaný oheň téměř nehřeje.
3. 6. úterý: Meluzína skučí celou noc, a tak ráno vypadáme dost unaveně a nevyspale. I tak ale v 9:00 nasedáme do auta a přejíždíme na nejjižnější ostrov našeho výletu, Eriskay. Cestou zastavujeme v obchůdku se suvenýry na ostrově Benbecula, a pak v úžasné palírně ginu, The North Uist Distillery, která se nachází za Balivanichem. Ochutnáváme místní výborné giny a nevíme, který si vybrat.
Cestou na Eriskay děláme ještě zastávku v posledním obchůdku se suvenýry, a pak už přejíždíme přes hráz, která spojuje Jižní Uist s Eriskay. Zastavujeme a fotíme si zdejší krajinu i vlny tříštící se o hráz. Včerejší vítr, jako by dnes ještě zesílil. I dnes fouká tak, že máme co dělat, aby nás to neodfouklo. Auto necháváme u malého (jediného) obchůdku na ostrově. Nasazujeme návleky, vysoké boty a hlavně nepromokavé oblečení, a jdeme se projít na nejvyšší vrchol ostrova, Beinn Sgriathan (185 m n. m.).
Fouká tak, že skoro nemůžeme jít. Ve vrcholové části máme co dělat, aby nás vítr neshodil zpátky do údolí, a tak dlouho nezůstáváme a scházíme o kousek níž za horizont do závětří. V podmáčené rašeliništní krajině hledáme eriskajské poníky. Musí se někde schovávat před větrem, protože i když chodíme krajinou křížem krážem, dnes nemáme štěstí a žádného ani z dálky nevidíme.
Scházíme dolů k jezeru Loch Cracabhaig, odkud se dostáváme zpátky na silnici. Tady se rozdělujeme. Někdo má procházky v mokré vyfoukané krajině tak akorát dost, někdo se chce ještě podívat na místní budovu urbexu, a proto kdo chce, může vyrazit po silnici přímo k restauraci Am Politician, a kdo chce ještě něco vidět, může se se mnou vydat prozkoumat jednu z mnoha místních ruin.
Od polorozpadlého domečku se vracíme k západním plážím, po kterých se dostáváme až k restauraci, kde na nás čekají holky. Je čas si trochu od místní nehostinné krajiny odpočinout v teple.
Po hodinové pauze vyrážíme ke kostelu sv. Michaela. Dnes máme smůlu, místní svatostánek je zavřený. Obdivujeme tedy stavbu alespoň zvenku, a pak ještě přejíždíme na severovýchodní část ostrova, kde máme poslední šanci vidět poníky. Ani tady ale nemáme štěstí.
Ostrov Eriskay tedy necháváme za zády a vracíme se na sever. Na Jižním Uistu zastavujeme u starého rozpadlého kostela v Howmore, a pak už u jezera Loch Druidibeg hledáme shetlandské poníky. Aspoň tady máme štěstí, čtyři úplně promočení poníci se schovávají v závětří stodoly.
Po malé zastávce v obchodě přejíždíme zpátky do domečku. Někteří z nás využívají záchvěvy hezkého počasí k procházce po nedaleké pláži, my ostatní odpočíváme a šetříme síly na zítřejší den.
4. 6. středa: I dnes venku fučí a i dnes odjíždíme z domu v 9:00. Naší první zastávkou je kopec Rueval (124 m n. m.). Není to nijak závratný vrchol, ale ve zdejší rovinaté jezerní krajině jsou výhledy ze 100 metrů vysokého návrší jednoduše úžasné.
Auto necháváme zaparkované u sběrného dvora v 10:00. Protože na Hebridách může každou chvíli začít pršet, oblékáme návleky a nepromokavé oblečení. Cesta na vrchol vede částečně po Hebridské stezce. Kousek trasy tak máme dokonce nevýraznými dřevěnými sloupy značený.
Od sběrného dvora jdeme po kamenité široké cestě na východ. U paty kopce trasa odbočuje mezi rašeliniště na sever. Stoupáme přímo po hraně kopce vzhůru a v dálce vidíme přicházet déšť. Není se kam schovat, a tak jediné, co můžeme udělat, je vytáhnout pláštěnky a dál pokračovat v cestě vzhůru.
Za necelou hodinu přicházíme na vrchol. Vítr sílí, a tak se ani tady příliš dlouho nezdržíme. Z Ruevalu scházíme po východní straně kopce. Pod námi se třpytí nespočet jezerních hladin. Není poznat, co je mořská zátoka a co jezero. Nádhera.
Za hodinu a půl jsme zpátky u auta. Sušší, jako by vůbec nepršelo. Nasedáme a přejíždíme k nedaleké zřícenině kláštera Teampull na Trionoid. Z dříve významného místa vzdělanosti i skotského odboje proti Angličanům zbyly do dnešních dní jen základy a části pobořených zdí, mezi kterými za léta vyrostl hřbitov. Procházíme se mezi náhrobky, na kterých už většinou není možné přečíst jméno ani datum, a pak opět nasedáme do auta a přejíždíme k neolitickým památkám u Langass Lodge.
Langass Lodge je rybářská a lovecká chata. Můžete se tady ubytovat, nebo si zajít na oběd. My si dáváme kafíčko a dortík a po menší pauze vyrážíme pěšky na obhlídku nedalekých neolitických památek. První zastávku děláme u kamenného kruhu Pobull Fhinn, který se nachází zhruba v polovině hrany kopce. Pohřební komoru a obětní kámen Beisteans Grave a Leac Alasdair nacházíme v lesním porostu na východě kopce.
Nejkrásnější výhled máme přímo z vrcholu Beinn Langais, odkud holkám ukazuji nejslavnější památku oblasti a poslední z neolitických objektů, pohřební komoru Barpa Langass. Abychom se nemuseli stejnou cestou vracet zpět, nechávám holky sejít k pohřební komoře a sama se vracím pro auto, kterým přejíždím na druhou stranu kopce k Barpa Langass.
Z oblasti Langass přejíždíme do obchůdku v Lochmaddy a pak v 15:30 opět oblékáme návleky a nepromokavé oblečení a vyrážíme přímo vzhůru na vrchol kopce Beinn Mhòr (190 m n. m.). Ani Beinn Mhór nepatří mezi nejvyšší vrcholky oblasti. Z jeho vrcholu je ale úžasný výhled na ostrovní krajinu jižního Harrisu, Berneray, Severního Uistu, Benbeculy a dokonce v dálce vidíme i nejvyšší vrcholky Jižního Uistu a na východě vzdálený Isle of Skye.
Na Beinn Mhór nevede žádná stezka. Přelézáme plot a jdeme přímo vzhůru. I tady nás cestou čeká několik nepravých vrcholů, tedy zdánlivých vrcholů, za kterými se na horizontu objeví další kopec. Po půl hodině funění a pocení už ale konečně přicházíme k vrcholové kótě. Krčíme se za horizontem, a přesto že šíleně fouká, potřebujeme místní výhledy vstřebat. Sedíme a nasáváme místní atmosféru. Kdyby se k nám z jihozápadu nehnala další vlna deště, určitě bychom tu vydrželi i déle. Chtě nechtě ale musíme dolů. Scházíme po vřesovém podkladu zpět k autu a v 16:45 už nasedáme. Právě včas. Venku začíná šílený slejvák, který pár opozdilců chytá přímo ve směru chůze.
Poslední zastávku dnešního dne děláme na plážích v Sollas. Zdejší pobřeží je magické. Obrovská písečná zátoka je lákadlem pro brodivé ptactvo. Nejhlučnější jsou pískající ústřičníci, kteří stejně jako ostatní druhy hledají svou potravu dlouhým zobákem v písku. Zbytky mušlí tu tvoří velkou část písčitého okraje pláže.
Každý den se několikakilometrová zátoka zaplavuje mělkou vodou. V její hladině se pak odráží okolní krajina jako v zrcadle. Nejkrásnější pláže jsou ale na západě u výběžku Udal. Sluníčko nám svítí nad hlavou. Počasí je už zase jako z katalogu. Protože je tohle náš poslední den na Hebridách, jdeme se ještě projít k západním plážím. Cesta vede skrz obhospodařované louky a končí u velké písečné duny, za kterou se nachází bílá pláž bičovaná Atlantským oceánem. Nikde nikdo. Na obrovské pláži jsme úplně samy. Procházíme se okolo pobřeží a oklikou přes výběžek se vracíme zpátky. V druhé polovině nám vítr žene písek do obličeje, a tak jsme rády zpátky u auta.
Nasedáme a přejíždíme na ubytko, kde jsme chvíli po sedmé večer.
5. 6. čtvrtek: Dnes musíme vstávat opravdu brzy. V 7:15 nám totiž odjíždí ranní trajekt z Lochmaddy do Uig a ten nesmíme minout. V 6:10 tak odjíždíme u ubytka a do přístavu přijíždíme už v 6:30. Akorát včas.
Na trajektu je zima. Balím se do spacáku a snažím se usnout. Dnes bude dlouhý den. Do přístavu v Uigu na ostrově Isle of Skye připlouváme za necelé dvě hodiny ještě před 9:00. Projíždíme přes Isle of Skye, v Broadfordu tankuji naftu a první zastávku děláme až na pevnině za Skye bridge.
U slavného hradu Eilean Donan Castle prší. Jdeme se podívat po pobřeží, a protože toho dnes máme k návštěvě víc, za 20 minut už opět nasedáme do auta a přejíždíme dál na jihovýchod. Silnice se klikatí a stačí jedno auto bojácných turistů a místo povolených 60 mílí v hodině jedeme sotva 40.
Počasí se lepší každým okamžikem, a tak zastavujeme ještě u hřbitova a vyhlídky v zátoce Shiel Bridge. Malé protažení nožiček a další hodina jízdy k památníku Commando memorial. U památníku, který se nachází kousek od Fort William, je celkem dost turistů, a tak se moc dlouho nezdržujeme.
Z kolony aut odbočujeme ve Spean Bridge na A86 a brzy přijíždíme k lososím vodopádům Pattack falls. Díváme se do rašelinou zabarvené vody, ale dnes žádné lososy nevidíme. Po krátké zastávce přejíždíme dál a za Dalwhinnie už konečně najíždíme na rychlou silnici A9, která spojuje Inverness s Perthem.
Poslední zastávku děláme v historickém sídle Dunkeld. Procházíme se okolo katedrály a stíháme i rychlou návštěvu kamenného městečka. Pak už nás čas ale velmi tlačí, a tak musíme přejet do Rosslynské kaple, kde v 17:00 zavírají. I přes kolony okolo Edinburgu jsme u kaple v 16:10. Akorát včas na prohlídku této unikátní středověké stavby přeplněné ikonografickými symboly.
Někomu na návštěvu stačí půl hodiny, někdo by vydržel i déle. Ať tak nebo tak v 17:00 odjíždíme do velkého supermarketu, kde dokupujeme poslední „jedlé suvenýry“, a pak už přejíždíme do centra Edinburghu. Auto necháváme nedaleko královského paláce Holyrood a jdeme po Královské míli vzhůru k Edinburskému hradu. Procházíme okolo katedrály St. Giles a brzy se dostáváme před hrad, kde jsou instalovány závory, u kterých se musíme otočit a vrátit k odsvěcenému kostelu The Hub. Tady Královskou míli opouštíme a po úzkém schodišti scházíme okolo barevných domů k náměstí Grassmarket.
Holky si chtějí dát poslední skotské pivečko. Grassmarket, který tvoří jedna restaurace s hospodou za druhou, je ideálním místem. Abychom ušetřili čas, vracím se sama pro auto, a pak přejíždím k holkám, které si mezitím užívají poslední sluneční paprsky dne.
K soukromému domu, který máme na dnešní noc pronajatý, přijíždíme ve 20:00. Balíme, přebalujeme a vážíme kufry, a pak už jdeme na chvíli spát.
6. 6. pátek: Můj mobil nezvoní. Nechápu. Holky mě budí ve 3:30. Rychle si čistím zuby a ve 3:40 už vyrážíme na letiště. Na letišti se loučíme ve 4:00. Holkám letí přímý spoj do Prahy už v 6:00. Tak zase příště 😊.
#cestopis_vnější_hebridy #cestopis #VnejsiHebridy #Skotsko #ostrovy_na_hraně #výlet #aktivní_dovolená #vnější_hebridy_s_průvodcem #harris #lewis #isleofskye #berneray #eriskay #glenfinnan #glencoe #EileanGlass #EileanDonan #Edinburgh
Komentáře