Zdejší zaoblené vrcholky, vodní nádrže a mnohakilometrové výhledy vás dostanou. Já mám to štěstí, že žiji v jižní části Edinburghu, hned naproti zdejším vrcholkům parku Pentland hills. Předpověď počasí hlásila slunečno, a tak bylo jasné, že musím vyrazit. Zabalila jsem batoh se vším potřebným, zamkla dveře od bytu a vypravila se směrem na jih.
Přešla jsem luxusní vilovou čtvrť a pokračovala okolo památníku Roberta Stevensona vzhůru k Edinburskému obchvatu. Podešla jsem rušnou dálnici a jako bych se ocitla v jiném světě. Přede mnou se objevily pastviny, ovce a údolí zaoblených kopců.
V návlecích a pohorkách jsem si na zdejší mírně zamrzlé cestě připadala přinejmenším nepatřičně. Okolo mě co chvíli vybíhali nadšenci do místních kopců. „Je vidět, že Skoti, alespoň ta „městská část“ se řadí mezi aktivní lidi,“ pomyslela jsem si při vzpomínce na obézní nemotornou většinu Britů.
Pokračovala jsem po štěrkové cestě svým tempem vzhůru. Mým prvním z dnešních vrcholů se stal kopec Allermuir Hill (493 m). Nádherný výhled na celý Edinburgh, maličká silueta Edinburského hradu a nepatrný kopec Arthu´s seat společně s výhledem na okolní žlutohnědé kopce kontrastující s modrou oblohou byly mou odměnou za předchozí strmé stoupání.
Sešla jsem z prvního vrcholku a pokračovala okolo Fala Knowe na jih. Na Castlelaw Hill (488 m) vlála rudá vlajka, znamení probíhajících vojenských cvičení. Vystoupala jsem až k vlajce a rozhlédla se po okolí. Edinburgh zmizel za hradbou kopců. Okolo mě se nyní nacházela čistá příroda. V údolí pode mnou se třpytila vodní hladina nádrže Glencorse.
„Kudy dál?“ přemýšlela jsem a hledala cestičky v GPS. Ještě nebylo ani poledne, a tak jsem se nakonec rozhodla pokračovat dál na Turnhouse Hill (506 m). Sešla jsem okolo vojenského cvičiště dolů k přehradě a pokračovala okolo potoku a vodopádu stále na jih. Poté začalo další stoupání. Je vidět, že se zdejší kopce nachází v těsné blízkosti velkého města. Cesty jsou tady výborně prochozené, a pokud máte mapu, ztratit se v podstatě nemůžete.
Konečně jsem vystoupala na Turnhouse Hill. Vodní hladina přehrady pode mnou se nyní opět zdála jako malé jezírko. Naproti mě stále ještě vlála rudá vlajka na vrcholu Castlelaw Hill (488 m) a dunění cvičných střel se odráželo až k mým uším.
Čekalo mě opět další klesání. S banánem a hrstí mandlí jsem se vydala z kopce do dalšího úzkého sedla, a pak opět stoupala vzhůru na Carnethy Hill (573 m), na můj dnešní nejvyšší vrchol. Na rozdíl od ostatních vrcholků jsem na kopci Carnethy byla sama. Když tedy nepočítám dva paraglidisty, kteří si zde užívali vítr a dobré počasí.
A opět další klesání. Tentokrát k domečku u další vodní nádrže Loganlea Reservoir. Došla jsem na silnici a hledala cestu dál. Na můj poslední dnešní vrchol- Back hill (501 m) se mnoho turistů nevydává, a tak tu ani nevede pořádná cesta. Začala jsem tedy stoupat okolo ovcí přímo vzhůru a byla ráda za návleky a pořádné pohorky.
Slunce se začalo mezitím chýlit k obzoru. Na vrcholek jsem došla skrz typický skotský pokryv- rašelinu a vřes. Přede mnou už začalo prosvitávat noční osvětlení města. Na západ slunce jsem nečekala a rázným krokem zamířila přímo dolů k hranici přehrady Threipmuir. Prošla jsem přes poslední vřesoviště a přeskočila několik potůčků. Kopce Pentland hills jsme nechala za sebou. Sedm hodin chůze, 26 km a minimum jídla. „Příště musím vyrazit dřív,“ pomyslela jsem si, při vybalování nedotčeného oběda.