Výlet do zimních východních Cairngorms
150 kilometrů od hlavního skotského města, Edinburghu, se nachází největší britské pohoří, Cairngorms. I přesto, že zdejší vrcholky nepřesahují 1400 m, rozhodně zde nečekejte zalesněné nížinné kopečky. Horské pohoří Cairngorms je známé pro svůj subarktický charakter a drsné podmínky. Ty se v zimním období ještě ztíží o mocnou sněhovou pokrývku, která zdejší hory oděje do třpytivé bílé barvy.
Je polovina prosince. Nejkratší den v roce se pomalu blíží. Na naši celodenní túru není moc času. Balíme spacáky, karimatky, vařič a další potřebnosti a před šestou opouštíme nocí pohlcený Edinburgh. Jedeme na sever.
Silnice B 955 se pomalu zužuje, až nakonec končí na parkovišti u Park Ranger Station. Jdeme se nahlásit zdejší hlídce a obouváme pohorky. Vracíme se zpátky na most a odbočujeme doleva směrem k horám. Příjemná kamenitá cesta se brzy ztrácí. Poslední lidské obydlí v Moulzie necháváme za sebou.
Jdeme po pravém břehu potoka. Zdejší most strhla minulý rok povodňová vlna, a tak místo abychom přešli na širokou štěrkovou cestu, držíme se stále na pravém břehu. Naše vyšlapaná stezka se za chvíli úplně ztrácí. Jdeme typicky skotským terénem. Bez mapy a kompasu bychom se zde jednoduše ztratili. Po několika kilometrech konečně křižujeme upravenou cestičku do Corrie Chash.
Přichází okamžik rozhodnutí. Stihneme dnes naplánovaný výlet s výšlapem na Lochnagar (1148 m)? Nebo se budeme muset spokojit s okolními menšími vrcholky? Nakonec se rozhodujeme výlet zkrátit. Nelitujeme. Blíží se k nám dešťové mraky a na otevřené plošině vane velmi silný vítr. Malá pauza na pozdní oběd a už začíná typický skotský horizontální vítr.
Jsme ve válce. Bojujeme s větrem, deštěm a zimou. Jedinou útěchou jsou desítky bíle oděných horských zajíců, kteří na nezasněžených horách září do dálky. Konečně se dostáváme na první vrchol Broad Cairn (998 m). Vítr a déšť ještě zesílil. Pod nepromokavou bundou mě hřeje zimní péřovka.
Pokračujeme dál na vrchol Cairn Bannoch (1010 m). Nefotíme, jen jdeme se skloněnou hlavou. Okolo nás je mlha. Počasí se začíná uklidňovat. I tak ale výšlap na vrchol Cárn an t-Sagairt Mor (1047 m) vzdáváme a pokračujeme dolů do k jezeru Callater. Tady na nás už čeká suchá prázdná chatička, bothy Lochcallater Lodge, naše dnešní nocoviště. Vybalujeme spacáky a sušíme vše mokré. Chatička byla v roce 2016 nově zrekonstruovaná a doplněná o suchý pilinový záchod.
Vaříme večeři a za svitu svíček hrajeme karty. Druhý den se vstáváním nespěcháme. Máme před sebou „pouze“ 16 km. Snídáme, balíme věci, uklízíme v chatičce a vracíme se tentokrát okolo Loch Callater proti proudu potoka na jihovýchod.
Cesta okolo jezera je dobře viditelná. Jakmile se ale dostaneme na úroveň malého potůčku, vyšlapaná stezka se ztrácí. S orientací nám pomáhá mapa a GPS. Škrábeme se po hraně hory, kde má dle naší mapy vést cesta. Konečně se opět ocitáme na vysokohorské planině Craig of Gowal. I dnes není počasí nic moc. Přestože nám do teď nepršelo, mraky na obloze slibují rychlou změnu suchého stavu. A po chvíli opět začíná pršet.
Pro náš výlet jsme si opravdu nevybrali nejlepší počasí. Brzy ale už klesáme k řece White Water, a potom nás už čeká jen příjemná procházka zpátky k parkovišti. Hory zahalené v mracích necháváme za zády.
Pokud se rozhodnete vypravit do Cairngorms, doporučuji zvolit spíše letní termíny. Kromě příznivějšího počasí jsou letní dny výrazně delší. Nemusíte se tak bát, že vás ve čtyři hodiny přepadne tma.
(Celkem jsme během dvou dní ušli 34,5 km.)