Severní Itálie, konkrétně oblast Jižního Tyrolska, je rájem všech sportovců. Jízda na kole, horská turistika, skialpinismus, lyžování, paragliding, lezení po skalách a v neposlední řadě i zdolávání ferrat. Vybere si každý.
Ferrata Sentiero contrabandieri „Pašerácká stezka“.
V České republice nasedáme do auta a za necelých osm hodin vysedáme u kamaráda v Roveretu. Je noc. Jdeme spát. Druhý den balíme věci na ferratový výlet a odjíždíme směrem k překrásnému jezeru, Lago di Garda. Projíždíme městem Riva del Garda a odbočujeme na jihozápadní silnici SS240. Pokračujeme po úzké silnici skrz tunely a horské údolí až před vesničku Biacesa di Ledro, kde odbočujeme ostře doleva. Další necelé dva kilometry a přijíždíme na parkoviště nad vyhlídku Regina Mundi.
Balíme věci a scházíme k nástupu na místní ferratu. Dostáváme se na úzkou silničku, ze které nás malý bílý ukazatel odvádí do lesa. Přicházíme k ocelovým síťovým zábranám, místu začátku ferraty. Oblékáme sedáky, nasazujeme helmy a připevňujeme ferratové sety. Před námi je ferrata Sentiero contrabandieri „Pašerácká stezka“.
Jdeme po příjemné úzké pěšince a jistíme se karabinami. Je úplně jasno. „Typické italské počasí,“ myslím si. Po jednoduchém začátku přichází složitější část, kde chybí ocelová lana. Navazujeme se tedy na vlastní lano a jistíme se vlastními karabinami, které poslední ze skupiny sbírá. Zpomalujeme.
Přicházíme k první štěrbině. Žádný chodníček, jen ocelové lano a stometrový sráz k jezeru. Opíráme se nohama proti skále a postupujeme pomalu dál. Další štěrbina a další složitá část. Čekáme a mezitím fotíme zdejší krásy. Jezero pod námi máme jako na dlani. Na ferratě jsme úplně sami.
Dostáváme se skrz složitější terén a po čtyřech hodinách přicházíme na konec ferraty. Před námi je závěrečný výšlap k vesnici Pregasina a příjemná asfaltka zpět k autu.
Ferrata Rino pisetta
Ferrata Rino pisetta je úplně jiný typ ferraty než Sentiero contrabandieri. Přijíždíme do vesničky Sarche, kde se necháváme „vyhodit“ na parkovišti u místní školy. Cesta na ferratu je dobře značená. Celí natěšení postupujeme vzhůru přes místní suchý les. Na pěšině potkáváme spoustu jiných výletníků. „Ti jdou asi lézt,“ myslíme si, když nám oko padne na připnuté lezačky a lano.
Přicházíme ke skále. Před námi je přímo vzhůru natažené první ocelové lano. Páreček před námi si připravuje sedák, nasazuje helmu a kontroluje ferratový set. Na nohou obuté lezačky a jdou na to. Na sucho polykám. „Lezačky jsme si nechali doma,“ přemítám v duchu a přemýšlím, zda ferratu zvládneme v obyčejných botách.
Radek jde přede mnou. I přesto, že je podzim, svlékám se do trička. Je mi vedro a potí se mi ruce. „Tohle je přeci regulérní lezení,“ pomyslím si při zdolávání první stěny. „Akorát že nám chybí lezačky,“ doplňuji sama pro sebe.
Postupujeme vzhůru. Za námi nás pomalu dohání italská rodinka. S každým dalším krokem se nám otevírá nový a krásnější pohled do údolí. Brzy se nám odkrývají i zasněžené vrcholky severních hor.
V rychlém tempu se po několika hodinách dostáváme na vrchol. „Konečně na konci,“ oddychnu si, a současně dodávám: “Škoda, že ferrata není o trochu delší.“ Sundáváme lezecké vybavení a scházíme skrz les do vesničky Ranzo. Naši kamarádi na nás čekají na skalách okolo jezera Lago di Toblino. Scházíme tedy k jezeru a odpočíváme na břehu před stejnojmenným hradem.
„To by mě tedy zajímalo, jakou má tahle ferrata obtížnost,“ přemýšlím nahlas. „Řekl bych, že něco mezi D a E,“ informuje mě kamarád a já si říkám, že příště by to chtělo alespoň ty lezačky.