Soukromý výlet po GR 221, Mallorka 04/2025
- Klara Skuhrava
- 25. 8.
- Minut čtení: 16
22. 4. úterý: V 7:35 se s holkama scházíme na letišti ve Vídni. Vítáme se a o čtyři a půl hodiny později už vysedáme z letadla na Mallorce. Venku je dusno a nad pohořím Serra de Tramuntana se drží hrozivě černá oblaka. V 13:50 nasedáme do autobusu a odjíždíme do Pollency. Cestou pozorujeme přicházející bouři. Naštěstí nás nakonec přívalový déšť o pár kilometrů míjí a ve 14:45, po příjezdu do Pollency, je nebe pokryto už jen jemným závojem mraků.
Po prosezeném dni ve všech možných dopravních prostředcích teď na nic nečekáme a vyrážíme vzhůru na nedaleký vrchol Puig Maria (345 m n. m.). Jde se dobře. Holky mají skvělou fyzičku, a tak jsem brzy zpocená a zadýchaná.
Z Puig Maria máme nádherný výhled na východní část ostrova, za kterým se na horizontu objevuje pobřeží Menorky. Puig Tomir (1104 m n. m.), první vyšší horu Serra de Tramuntany, máme jako na dlani. Hluboko pod námi zase pozorujeme městečko Pollenca. Tamní vrchol s Golgotou se z vrcholu Puig Maria zdá být úplně maličký.
Od uzavřeného kostela se jdeme podívat ještě na vyhlídku, a pak už klesáme zpátky dolů do města. Ticho vrcholku Puig Maria střídají zaplněné ulice historického města. Procházíme skrz kamenné uličky a dostáváme se na hlavní náměstí, kde hraje živá hudba. Jsme příliš unavené, a tak si kupujeme zmrzlinu a v 18:30 už přicházíme do chaty Ponte de Roma, místa našeho dnešního nocoviště.
23. 4. středa: Dnes nás čeká první etapa z Pollency do Llucu. Normálně bychom skončili na chatě Son Amer, ale ta je tento týden zabrána mladými Španěli, a tak musíme trochu upravit plány a z Llucu se vrátit autobusem na chatu Pont Roma. Má to snad jednu jedinou výhodu a to, že první den nemusíme hned tahat všechny věci, takže výrazně ulehčíme zádům. I tak je před námi 20 kilometrů a necelých 700 m převýšení vzhůru a 250 m dolů.
Budík nám zvoní už v sedm ráno. Většina z nás je ale stejně vzhůru dřív. Balíme a rozdělujeme věci na dvě kupičky, přičemž jednu dáváme do batohu a druhou necháváme na pokoji. Vyrážíme v 8:45.
První část stezky vede po rovině mezi soukromými zahradami. Máme dobré tempo. Po několika kilometrech začíná terén lehce stoupat a my zpomalujeme. Je pod mrakem, a tak se jde příjemně. Zahrady necháváme za zády a pokračujeme přes první lesy vzhůru, kde shazujeme vrstvy.
Na místech, kde byla před měsícem voda, jsou nyní vyschlá koryta. Zastavujeme u studánky, která ještě před měsícem přetékala do krajiny. Nyní zde teče jen malý čůrek vody. Zdraví nás malý ptáček, který doufá, že po naší svačince zbyde něco dobrého k snědku, a pak pokračujeme okolo Puig Tomir dál.
Zhruba v polovině trasy se nám odkrývá pohled na nejvyšší horu ostrova, Puig Major (1436 m n. m.). Za chatou Binifaldó se dostáváme do nejvyššího místa etapy a konečně začínáme trochu klesat. V lese nad Lluc děláme menší odbočku k vyhlídce, ze které máme úžasný výhled na údolí s klášterem i další část zítřejší etapy vedoucí směrem k Puig d´en Galileu (1195 m n. m.).
Dobrá nálada nás neopouští ani na poslední část stezky a v 15:15 už přicházíme ke klášteru v Llucu, jednomu z nejvýznamnějších poutních míst ostrova. Autobus zpátky do Pollency odjíždí v 17:15, a tak máme spoustu času na kávu, relaxaci i prozkoumání zdejších památek.
Holky si dávají kávu, a pak vyrážíme na blízkou vyhlídku Pujolet des Misteris (521 m n. m.), ze které je skvělý výhled jak na klášter, tak na okolní vápencovou krajinu, do které jsou sakrální budovy zasazeny. Nejpodmanivějším místem je ale kostel s černou sochou Panny Marie a Ježíškem, kterou dle pověsti na tomto místě našel pasáček ovcí. Právě díky ní se z tohoto místa stalo jedno z nejdůležitějších poutních míst ostrova.
Po návštěvě kláštera jdeme k nedaleké studánce pro vodu. Zdejší voda je úžasná a načepovat si tak jezdí lidé z celého ostrova. Chvíli po páté přijíždí autobus. Nasedáme a po dvaceti minutách jsme přímo u naší chaty v Pollenca. Ve městě dokupujeme potraviny na další horské etapy, holky se jdou navečeřet, a pak už nás čeká jen odpočinek na chatě.
24. 4. čtvrtek: Druhá etapa našeho putování vede z Llucu do Tossals Verds. Potřebujeme se tedy dostat z Pollency do Llucu na start dnešní etapy. Chatu opouštíme už v 6:30 a jdeme přes ztichlé město směrem na autobusovou zastávku, kde zastavují spoje do Palmy.
V 7:10 konečně přijíždí poloprázdný autobus číslo 301, kterým se dostáváme do Inci. Autobus se pomalu plní dalšími cestujícími a v Ince jsme už namačkáni jeden na druhého. Naštěstí vystupujeme. Další spoj do Llucu je poloprázdný. Na úzké horské silnici se mi tají dech, ale místní řidič je extra třída a kromě jediného couvání přesně ví, kdy točit, brzdit a kdy zrychlovat. A tak se v 8:40 dostáváme opět na zastávku u kláštera v Llucu.
Je krásně, a protože mám ve skupině samé silné ženy, můžeme si dovolit ještě před vlastní cestou zastávku na kávu a snídani. Ve staré známé studánce pak doplňujeme vodu, a v 9:30 konečně vyrážíme do zalesněných kopců nad Llucem. Zig zag cesta směřuje přímo vzhůru do sedla u Puig d´en Galileu. Místní převýšení je náročné, ale ty výhledy nad hranicí lesa za to stojí.
Lesy necháváme za zády a jdeme se podívat na ledový dům, tedy budovu, kde se dřív uchovával až do horkých letních dnů led, přírodní chlazení „ledniček“ domů v údolí. V sedle u Puig d´en Galileu děláme dlouhou pauzu. Kdo chce, může se vypravit ještě na vrchol, my ostatní odpočíváme a užíváme si výhledy ze sedla.
V horách potkáváme spoustu Čechů, jako by se všichni rozhodli vypravit do Serra de Tramuntana. Svítí sluníčko, je teplo, ale ne horko. Ideální den na horskou turistiku. Což potvrzuje i množství výletníků v sedle Massanelly. Tady nás čeká úžasný výhled do centrální oblasti pohoří Serra de Tramuntana ale i pohled na východní pobřeží s výběžky u Artá, Alcudia a Formentoru.
Je tady tak úžasně, že se nám ani nechce dolů… Chtě nechtě ale musíme pokračovat dál. Výhledy necháváme za zády a scházíme do zalesněné části. Ve studánce Font des Prat nabíráme vodu a brzy přicházíme na rozcestí. Protože je naším dnešním cílem chata Tossals Verds, odbočujeme doleva.
Odpoledne a obloha je stále bez mráčku. Na závěrečné části stezky se nám odkrývají pohledy do údolí a na jižní část ostrova pod námi. Vápencová krajina je zalitá sluncem. Okolo 16:15 poprvé vidíme naši chatu Tossals Verds zasazenou uprostřed hor. Na terasu, kde sundáváme boty a odpočíváme, přicházíme už v 16:30.
Milý pan recepční nás ubytovává v pokojíku, který máme sami pro sebe. Po teplé sprše následuje odpočinek a čekání na večeři, která se servíruje jako vždy až ve 20:00. Dnes máme v nohách necelých 15 kilometrů, 800 m výškových vzhůru a 820 m klesání.
25. 4. pátek: Třetí etapa z Tossals Verds do Solleru je nejtěžší etapou našeho výletu. Dnes nás čeká 23 kilometrů, 830 metrů vzhůru a 1230 metrů klesání. Naštěstí je možné etapu v několika bodech zkrátit, a tak nemusíme mít žádný stres. Chatu opouštíme po vydatné snídani až v 8:30. Dnešní etapa je sice náročná, ale rozhodně i jednou z nejkrásnějších na celé Mallorce.
První část vede okolo úbočí vápencových skal až k úzkému horskému průchodu Pas Lias, kde se nachází nejtěžší část celé trasy. Strmý skalní traverz je na tomto místě jištěn řetězy, které ale za suchého počasí nejsou téměř potřeba.
Pro člověka, který trpí závratí, to ale může být místo, kde se „zasekne“, kde mu zmrznou nohy, které prostě nedokáže překonat. Naštěstí nemáme ve skupině nikoho trpícího závratí, a tak jen trochu pomáhám holkám, které si na řetězech nejsou jisté, a pak už pokračujeme dál do sedla naproti Puig Major.
V sedle jsme v 10:50. Děláme delší pauzu. Není kam spěchat. I dnes je obloha téměř bez mráčku. Pod námi se lesknou vodní hladiny přehrad Embassament del Gorg Blau a Embassament de Cúber. Do ticha hor se ozývají motory aut ze silnice pod námi.
Scházíme dolů k přehradě Cúber, kde se nachází i první „záchranný bod“ v podobě zastávky autobusu směřujícího do Port de Soller. Katka si chce vychutnat městečko Soller, kterým budeme my ostatní pouze procházet, a tak se od nás odpojuje.
Cesta okolo přehrady Cúber je široká a vede téměř po rovině. Výrazně tak zrychlujeme naše tempo a ve 12:45 jsme už v sedle coll de Lofra, odkud je nádherný výhled jak do údolí s přehradami, tak na Soller i maják, u kterého dnes budeme bydlet. Zastavujeme na vyhlídce a společně s kocháním děláme obědovou pauzu.
Scházíme dolů. Do vesnice Biniaraix vede kamenná dlážděná cesta. Klesání je ale opravdu hodně náročné a místy nekonečně dlouhé. Odměnou za naše úsilí jsou další nádherné výhledy jak na okolní skály, tak údolí, kterému se každým krokem přibližujeme. I dnes potkáváme na trase spoustu Čechů a někdy i sólo cestovatelky. Většina z nich spí venku. Pohodlí chat jako my nevyhledávají.
Spálení od sluníčka přicházíme v 15:40 do Biniaraix. Nejtěžší část dne máme za sebou. Podhorskou kamennou vesničku necháváme za zády a jdeme dál do Solleru, kde si užíváme zmrzlinu, dokupujeme zásoby a pokračujeme po GR 221 do Port de Soller.
V Port de Soller přicházíme k moři. Sluníčko se chýlí k obzoru, ale písečná pláž a osvěžující voda holky láká, a tak se jdou ještě smočit. Terka sundává tenisku a ukazuje mi svůj úplně fialový palec. „Fíha,“ říkám si a přemýšlím, jestli není zlomený. Nakonec prst pouze tejpujeme a po koupačce pokračujeme dál.
K Muletě, dnešní chatě, to máme už jen dva poslední kilometry. Cesta vede okolo pobřeží do kopce Konečně vidíme maják, u kterého se chata nachází. Přicházíme v 19:30. Ubytováváme se, užíváme si krásný západ slunce, a ve 20:00 dostáváme k večeři rybu.
26. 4. sobota: Poprvé nemusíme ráno pospíchat. Dnešní etapa z Rifugi de Muleta do Rifugi de Can Boi je odpočinková. Měří okolo 11 kilometrů a je na ni pouze 450 metrů převýšení. Vstáváme tedy pozdě a chatu opouštíme až v 9:00.
Dnes se na Mallorce jede nejpopulárnější cyklistický závod, kvůli kterému je zavřená půlka ostrovních silnic. Naivně si myslíme, že nás tento sportovní zážitek mine, opak je ale pravdou. Přicházíme ke křižovatce cest u sedla Can Bleda a nevěříme svým očím. Na silnici je tisíce závodníků. Jedou tak rychle, že nemáme šanci přejít. Podle dobrovolníka na trati by měl být hlavní peleton za hodinu pryč. Hodinu se nám ale čekat nechce, a tak vymýšlíme, jak silnici přejít a pokračovat po naší trase GR 221 dál.
Čekáme asi 20 minut a nakonec vyrážíme jako husy za sebou po samém okraji silnice. Za horizontem silnice klesá a cyklisté tak musí šlapat do kopce, což je zpomaluje. Využíváme piko chvilky mezi jednotlivými jezdci, a nadvakrát přebíháme.
Konečně jsme nedaleko kavárny Son Mico a svištění kol můžeme sledovat z bezpečné vzdálenosti. Dnes, v sobotu(!) je místní jediná kavárna na trase nesmyslně zavřená. I tak ale na chvíli shazujeme batohy a vychutnáváme poslední pohledy na Puig Major a východní polovinu Serra de Tramuntana.
Delší pauzu děláme až na malé kamenité terase u cedule „coffee and juice“, která nás naláká na pomerančový fresh. Obsluhuje nás značně zanedbaný Mallorčan, okolo kterého pobíhají dva psi. Hygienické podmínky jsou ve zdejším „podniku“ na pováženou, ale raději se na nic neptáme a vychutnáváme juice i s výhledem do širokého okolí, který zdejší zchátralost vylepšuje.
Nedaleko Deii odbočujeme ze značené trasy a scházíme dolů k útesům. Sluníčko se schovává za mraky. Na útesech děláme obědovou pauzu, a pak pokračujeme „do civilizace“ na pláž Cala Deia. Holky si v restauraci dávají zaslouženou kávu a Mirka se dokonce jde koupat.
V Půl třetí nahazujeme batohy a vracíme zpět na silnici vedoucí do Deia. V 15:00 přicházíme do Rifugi de Can Boi, poslední chatu našeho mallorského putování. Ubytováváme se a bez batohů vyrážíme na prohlídku historické vesničky. Naše kroky vedou k nejvyššímu bodu, kostelu Svatého Jana Křtitele, odkud je nádherný výhled na okolní hory i kamenné domy tvořící srdce Deii. Vracíme se zpět do městečka, kde dokupujeme zásoby na zítřejší den a zaslouženou zmrzlinu.
Až do večeře vyprávíme a užíváme volna.
27. 4. neděle: Dnešní noc byla za trest. Na pokoji nám preludoval „chrápač“, takže jsem byla co chvíli vzhůru. Moc jsem se nevyspala a ostatní na tom nebyli o nic lépe. Ranní vstávání bych nejradši posunula o několik hodin. Bohužel to nejde. Musíme vyrazit dál.
Dnes nás čeká poslední etapa z Deii do Valldemossy, která nás po včerejším odpočinkovém dni vrací zpátky do reality horských treků. Před sebou máme jen něco málo přes 13 kilometrů, zato převýšení je 900 m vzhůru a 600 metrů klesání.
Jako každý den, i dnes ráno vyrážíme v 8:30. Katka volí místo treku alternativu – jízdu autobusem. Ten jede v 9:45 a v 10:00 už zastavuje ve Valldemosse, kterou si chce pořádně projít a načerpat místní atmosféru.
Protože je Deia ze třech stran obklopena horami a čtvrtá patří moři, musíme hradbu hor překonat. Nahazujeme batohy a vyrážíme vzhůru. Civilizaci necháváme za zády u hotelu Es Moli. Z široké asfaltky se stává úzká kamenná lesní pěšinka, která se v lesích nad Deiou rozšiřuje.
Dnes se nám slunce schovává za mraky. Nevadí, aspoň na ranní výšlap nemáme takové horko. Za necelé dvě hodiny přicházíme nad horní hranici lesa odkud máme nádherný výhled. Malá pauza a pokračujeme dál na horskou planinu.
Mraky jsou vysoko, a tak máme krásný výhled na západní okraj ostrova a v dálce vidíme i hlavní město, Palmu de Mallorca, kde rozeznáváme obrysy ikonické katedrály La Seu. Děláme delší pauzu na oběd, když v tom přichází první mlžné opary a s nimi i výrazný pokles teploty.
Pokračujeme přes planinu dál, potkáváme další českou skupinu a konečně scházíme mimo mlžné opary do lesní oblasti nad Valldemossu.
Míjíme chatu Refugi de son Moragues, kde se z kamenité cesty stává široká asfaltka, a pak jdeme okolo starých pecí na hašené vápno až do Valldemossy, kam přicházíme přibližně ve 13:400. Procházíme se mezi kamennými domy. Obdivujeme závěsné květináče s rozkvetlými květinami a konečně potkáváme Katku.
Jdeme na obhlídku zahrady za kostelem Iglesia de la Cartuja, a pak už si vychutnáváme kávičku, dortík a zmrzlinu. Podle toho, co kdo potřebuje 😊. Na rozdíl od tichých hor je Valldemossa přeplněná turisty. Ve 14:25 nasedáme na autobus a přesouváme se do Palmy, kde se ruch civilizace ještě násobí. Na autobusovém nádraží se rozdělujeme. Já jedu na letiště pro auto, ostatní se jdou podívat do historického jádra města, kterému vévodí krásná katedrála Panny Marie, La Seu.
Při předávání auta v půjčovně několikrát měním vypůjčenou dodávku, až se nakonec vracím k původní nabídce – téměř novému Mercedesu Vito s automatickou převodovkou, kterou příliš nepreferuji. S novým autem přejíždím na smluvené místo do Palmy, kde vyzvedávám holky.
Společně pak přejíždíme na druhou stranu ostrova, kde děláme nejdřív menší nákup, a pak se ubytováváme v hezkém domečku v Alcanadě. Ze střechy můžeme pozorovat západ slunce a s nadšením využíváme i místní pračku. Brzy jdeme spát. Zítra nás čeká další den plný nového dobrodružství.
28. 4. pondělí: GR 221 je nádhernou dálkovou trasou. Na Mallorce je ale spoustu dalších úžasných míst, které by bylo škoda nenavštívit. Jedním z nich je úzká soutěska Sa Calobra. Jediná její stinná stránka je v tom, že sem jezdí davy turistů. Abychom si návštěvu tohoto úžasného místa užili bez lidí, musíme vyrazit brzy. Z Alcanady tak vyjíždíme ještě před svítáním v 7:00.
Relativně široká rovinatá cesta okolo severovýchodního pobřeží se začíná kroutit a zužovat. Svítá a hory jsou sevřeny v mracích. První zastávku děláme na vyhlídce, ze které máme skalní masivy okolo Sa Calobry jako na dlani. Jsme sami. Krajina je tichá. Nad hlavou nám létá orel.
Z hlavní silnice Ma-10 sjíždíme do Sa Calobry. Sa Calobra znamená v překladu „had“. Úzká silnice se opravdu kroutí všemi směry. Dva autobusy se tu mezi sebou nemají šanci vyhnout, a tak jsou dány časové rozpisy, kdy je možné jet autobusem dolů a kdy zpátky nahoru. Takhle zrána je to ještě dobré. Během poledne bych tudy jet nechtěla. Kromě autobusů a osobních aut je Sa Calobra vyhledávaným cílem cyklistů. Zdejší převýšení dosahuje k 10% a tak je to ideální místo na trénink. O úzkou silnici se pak přetahují cyklisté s motoristy a to nikdy není velká zábava.
Intenzitu místních zatáček za chvíli pociťujeme na vlastní kůži. Poslední zastávku na cestě do Sa Calobry děláme těsně před sa Bretxa. Jdeme se projít k úzké štěrbině, kterou zdejší stavitelé umě zakomponovali do cestní sítě, a pak přejíždíme na parkoviště, kde silnice končí. Dál už musíme pěšky.
Procházíme skrz tunely a náhle se před námi otevírá pohled na pláž v Torrent des Pareis. Zdejší krajina je dechberoucí. Jako bychom se ocitli v době dinosaurů. Procházíme kaňonem a okolo nás jsou mohutné skalní masivy. Síla přírody je zde cítit v každém pohledu. V pas de s´Obaga se otáčíme. Na další postup bychom potřebovali lezecké vybavení a to s sebou nemáme.
Sluneční paprsky jsou sice schované za mraky, i tak se holky chtějí konečně vykoupat. Výhoda ranní návštěvy, kdy v Sa Calobra není živáčka tkví i v tom, že se můžete vykoupat úplně nazí. Je tu krásně, a tak nespěcháme. Ze Sa´Calobry odjíždíme až okolo desáté. Právě včas, abychom minuli první autobusy s turisty.
Cesta vzhůru je výrazně pomalejší. „Aspoň nejedeme rychle a nikomu se nezvedá žaludek,“ říkám si. Míjíme jedno auto za druhým a občas proti nám vyjede i autobus. Nechceme ani domýšlet, jak to na pláži musí vypadat s takovým množstvím turistů. O nahé koupačce si mohou nechat tak leda zdát.
Za sedlem Coll dels Reis zastavujeme a jdeme si vychutnat pohled na zdejší vápencovou krajinu. Vůbec se nedivím, že je celá oblast zapsána na seznamu UNESCO. I s mraky, které teď zakrývají pohled na nejvyšší horu Puig Major, je to tady čirá nádhera.
Zastavujeme v Llucu, kde doplňujeme vodu z úžasné studánky, a protože jsme ještě neměli čas na ranní kávu, děláme delší pauzu v místní ověřené kavárně/restauraci. Po poledni opět nasedáme do auta a pohoří Serra de Tramuntana necháváme za zády.
Sjíždíme do údolí k Port de Pollenca a dál přes Alcudii ke kostelu Ermita de la Victoria. Naším dalším cílem je vrchol Talaia d´Alcudia. Ve 13:00 vyrážíme vzhůru. Výšlap na nejvyšší vrchol ve výběžku nad městem Alcudia není příliš náročný. První část vede po široké kamenité cestě, a pak stezka začíná strmě stoupat až v závěrečné části. Po pár metrech jsme už na vrcholu, ze kterého máme krásné výhledy na celou východní část ostrova. Na obloze není téměř ani mráček. Dnes je ideální počasí pro pěší turistiku.
Na vrcholu nás atakuje mlsná koza, a pak si všímáme kroužící helikoptéry a přijíždějícího záchranářského auta, ze kterého rychlým tempem vychází několik chlapů v červených mundůrech. Záchranná akce vypadá jako z nějakého akčního filmu. Přemýšlíme, jestli je to pouze cvičení, nebo se opravdu někomu něco stalo v horách, a protože jsme zvědavé, na cestě zpět se ptáme přímo záchranářů. Ti nám vysvětlují, že si jeden turista poranil koleno, takže ho museli dostat do nemocnice.
Protože je krásný den a máme dost času, nabízím holkám ještě jedno vyhlídkové místo k návštěvě, nedaleký vrchol Penya des Migdia (354 m n. m.). Téměř všichni s tříkilometrovou zacházkou souhlasí, a tak z hlavní cesty na parkoviště odbočujeme doprava a pokračujeme po úzké stezce po hraně hor přímo na východ. Před vrcholem se terén zhoršuje. Nejdřív musíme přelézt přes část z řetězy, a pak se drápeme vzhůru po všech čtyřech. Výhled z Penya des Migdia je ale přenádherný, a tak náročnosti nelitujeme.
Pár fotek a aby na nás holky u auta moc dlouho nečekaly, musíme se rychle vrátit zpět. Na parkovišti jsme okolo 16:00. Nasedáme do dodávky, a protože jsme si mallorské moře zatím příliš neužili, přejíždíme na pláže u s´Illot, kde děláme rychlé „ochlazení nožek“.
Další zastávkou je městečko Alcudie. I tady procházíme skrz kamenné uličky, které jsou přesyceny nabídkou turistických suvenýrů. Okukujeme místní výrobky a brzy přicházíme k hradbám, které kdysi chránily město před pirátskými výpady.
Stoupáme po úzkém nepravidelném schodišti vzhůru a už za chvíli se na město a jeho okolí můžeme dívat z výšky. Procházíme po hradbách a scházíme zpátky do města. Dnes nás čeká už jen nákup potravin, večeře, podvečerní odpočinek na terase a zabalení věcí. Zítra je náš poslední mallorský den.
29. 4. úterý: Dnes vstáváme ještě dřív než včera. Balíme, uklízíme domeček a v 6:00 už vyrážíme na Formentor. Východ slunce na nejsevero-východnějším mallorském výběžku, je jedním z nejkrásnějších začátků dne. I když při tom drnčení budíku by člověk nejraději spal dál.
Projíždíme ztichlou krajinou a nad námi svítí hvězdy. Po půl hodině jízdy začíná svítat. Dostáváme se na klikatící se úzkou cestu, na které ale teď téměř nikoho nepotkáváme. Chvíli před východem slunce přijíždíme k vyhlídce u majáku na Cap de Formentor. Stoupáme po ostrých vápencových skalách a přicházíme na vrchol, ze kterého máme na maják a východ slunce nejlepší výhled. Díváme se po okolí a žasneme nad zdejší krásou. První sluneční paprsky barví vápencové skály do zářivě oranžových barev. Je tu krásně a mně dochází, že to za ten nepříjemně drnčící budík v půl páté ráno stálo.
Brzy po východu slunce přejíždíme k majáku na Cap de Formentor, kde jsme téměř sami. Ranní mlžné opary se začínají ztrácet a nad hlavou máme opět modrou oblohu.
Na Cap de Formentoru silnice končí. Vracíme se tedy stejnou cestou zpět a co chvíli zastavujeme na nějaké další nádherné vyhlídce, ze které můžeme pozorovat místní útesy z první ruky. Auto parkujeme na malém parkovišti pod horou el Fumat (335 m n. m.), naším danešním nejvyšším cílem.
Balíme malé batůžky a vracíme se kousek po silnici zpět. Před zatáčkou odbočujeme doprava na horskou pěšinku, a pak už dáváme sbohem asfaltu i jakýmkoliv dalším turistům.
Výšlap na el Fumat není složitý. Po úzké kamenité pěšince jdeme zig zag vzhůru, až se dostáváme do sedla s prvním větším ložiskem krásných krystalů aragonitu. Vybíráme nejkrásnější kousky a stoupáme opět vzhůru. Za sedlem se terén začíná výrazně zvedat. Naštěstí jsou místní skály hrubé, a tak není problém jít i po nakloněné kamenné desce přímo vzhůru, podklad neklouže.
Při slunečném dni, jako je ten dnešní, máme z el Fumat neskutečný výhled. V dálce na východě vidíme pravidelně blikající paprsek světla z majáku na Cap de Formentor, na jihu poznáváme včerejší vrchol Talaia d´Alcudia i výběžek u městečka Artá a na západě můžeme pozorovat hradbu pohoří Serra de Tramuntana, pod kterou vybíhá náš první zdolaný kopec, Puig Maria.
Je tu nádherně. Kdybychom nespěchali domů, určitě bychom tu vydrželi koukat na místní krásy déle. Místo návratu k autu volíme cestu směřující k jižnímu pobřeží, kde se nachází pláž Cala Murta. První část trasy z vrcholu do sedla vede po kamenech „cestou necestou“, v sedle se dostáváme opět na kamennou zig zag stezku, po které by se naopak dalo i běžet.
Na pláži u Cala Murta jsme sami. Těšíme se do vody, ale stačí jeden pohled na moře a poslední mallorskou koupačku rázem rušíme. V moři se nachází tisíce malých medúz, které jsou dle internetu žahavé. Místo koupání tak děláme obědovou pauzu, u které nás ruší drzé kozy a kozli. Návštěvu cala Murty vylepšuje výlet na nedaleké útesy, ze kterých máme krásný výhled do širokého okolí.
Okolo jedenácté zvedáme kotvy a vracíme se zpět k autu. Na silnici směřující k Formentoru je chaos. Cyklisté, pěší, auta, motorky… všichni se snaží dostat na Formentor a silnice je úplně zablokovaná. Auta jedou tak 10 km v hodině a já jsem vděčná, že nás čeká už jen cesta z Formentoru pryč. Ani nechci domýšlet, jak vypadá malé parkoviště na konci silnice. Auta tam musí být zablokovaná na několik hodin.
Nasedáme do dodávky a naše místo okamžitě zabírá jiný vůz. Poslední zastávku děláme na nejznámější vyhlídce oblasti Mirador d´es Colomer. Tady je snad ještě větší blázinec než všude jinde. Protože holky ještě neměly kávu, jako první bereme útokem místní stánek.
Parkujeme nadvakrát, a pak tiše trpíme zástupy turistů, protože zdejší výhledy jsou jedním slovem nezapomenutelné. Na vyhlídce se loučíme s Formentorem i Mallorcou. Nasedáme do auta a pomalu se přibližujeme k letišti. V Pollenca dobíráme naftu a dokupujeme jedlé suvenýry, a pak už vyrážíme přímo do autopůjčovny, ze které se dostáváme na letiště shuttle busem.
V 17:50 letí holkám spoj do Vídně, já přelétám do Madridu. Tak zase příště.
#gr221 #mallorka #mallorkaaktivne #Pollenca_Valldemossa #dálkovátrasa #spanelsko #jarnímallorka #baleárskéostrovy #dovolena #vylet #gr221sprůvodcem #UNESCO #serradetramuntana #alcudia #formentor #soller
Komentáře