Z Kingshouse do Kinlochleven přes ďáblovo schodiště
Dnes nás čeká odpočinkový den. V plánu je pouze 14,5 km do Kinlochleven. Po včerejších třiceti kilometrech tedy vstáváme později než obvykle. Balíme věci a vyrážíme do mraky zastřeného rána. Prší, ale nejedná se o nic velkého. Déšť ustává, ještě než se odkloníme od hlavní silnice vedoucí na Fort William a začneme stoupat vzhůru po „Devil stairs“. Jsme v Glencoe, jednom z nejkrásnějších skotských údolí, ale přes nízké mraky nevidíme vrcholky okolních mohykánů.
Stoupáme vzhůru. Až na hranici mraků. „Jsme jako mravenci,“ říkám si při pohledu na všechny poutníky zdolávající zdejší horu. Brzy přicházíme do sedla. Fouká. Alespoň jedna výhoda horšího počasí, midges nemají šanci. Pokračujeme po hraně hory a začínáme klesat směrem do Kinlochleven.
Máme teď krásný výhled jak na městečko pod námi, tak do dalšího údolí, kterým se vydáme zítra na poslední etapu do Fort William. Dáváme si jídelní pauzičku. Fouká vítr. Je sucho. Na rozdíl od předchozích dní je výrazně chladněji.
Klesáme okolo vodní elektrárny, která dříve sloužila jako pohon zdejší hliníkové továrně a dostáváme se k hostelu. Ubytováváme se v plně vybavených chatkách, kde nechybí ani televize :) . Je brzy, a tak se jdeme projít do centra městečka a trochu dokoupit zásoby. Zítra nás čeká posledních 22,5 km!
Kinlochleven – Fort William – závěrečná etapa
Závěrečná etapa do Fort William je jednou z nejkrásnějších částí dálkové trasy West Highland Way. Pokud tedy máte štěstí a svítí vám alespoň trochu slunce. Tato etapa vede skrz horské údolí s výhledem na hory Mamores a přechází do slavného údolí Glen Nevis s výhledem na nejvyšší horu Velké Británie, Ben Nevis.
Procházíme Kinlochleven a stoupáme vzhůru do údolí vedoucího do Fort William. Je dusno a poprchává. Potíme se. Mochničky jsou všude okolo nás. Není radno se zastavovat. Jinak nás sežerou. Konečně se dostáváme do údolí nad Kinlochleven. Fouká protivítr. Mochničky jsou ty tam. Přichází ale něco horšího. Prší. Společně s protivětrem nám voda cáká přímo do tváří. Jdeme se skloněnou hlavou. „Některé dny jsou tu proto, abychom si to vytrpěli až do konce a pak byli šťastni za ty dny, kdy svítí slunce,“ přemýšlím si v hlavě a s mechanickou přesností sunu levou, pravou, levou, pravou před sebe.
Vítr ani déšť po celou dobu nepřestává. Prší až do Fort William. Jsme úplně durch. Konečně přicházíme do města. Fotíme se u patníku značícího konec cesty a gratulujeme si. Právě jsme zdolaly více než 150 kilometrů a překonaly více než 4500 výškových metrů. Úplně mokré jdeme do hostelu. Sprcha, sušení věcí a zasloužený odpočinek.
Dokupujeme potřebnosti ve zdejším krámě a já se loučím. Odjíždím nočním vlakem do Glasgow, kde vyzvedávám auto a druhý den ráno opět jedu do Fort William, abych zde povozila holky po okolí. Stáňa má pod prsty na noze obrovský několikapatrový puchýř, a tak se nakonec rozhodujeme poslední den strávit spíše turisticky, než výšlapem na některou z okolních hor.
