Cesta do Indonésie
Přestože na náhody už několik let nevěřím, občas se dostanu do situace, kterou je těžké popsat jinak než jako „absolutní náhodu“. Taková situace nastala v létě, kdy jsem se svým známým „náhodně“ konzultovala své pracovní aktivity, během čehož mi od něj „náhodně“ přišla zpráva o dobrovolnickém projektu v Indonésii. Shodou „náhod“ akorát hledali nějakého vhodného dobrovolníka, který by se pokusil o obnovu korálových útesů. No a já měla přes zimu „náhodou“ čas.
Ne, nebyla jsem vhodným dobrovolníkem. Bez větších zkušeností s řízením dobrovolnického projektu v tropické oblasti bych s největší pravděpodobností ve zdejší situaci neobstála. Tím vhodným se stal Pavel.
Jenže projekt začal růst a nabírat stále větší a větší rozměry. Jinými slovy, chtělo to najít ještě pomocnou osobu, která by se na ostrově postarala o výchovnou část. Jak je mým zvykem, bez dalších podrobnějších informací jsem začala hledat letenky do Indonésie.
Nekonečná cesta
Po několika dnech jsem konečně našla, co jsem hledala a koupila letenky. Vyměnila část peněz. Zažádala a získala vízum. Zabalila batoh (tentokrát cca 8-9 kg). Opět se rozloučila s rodinou a nasedla na první spoj, autobus do Berlína.
V Berlíně mě čekalo nepříjemné přespávání na letišti. Na rozdíl od jiných výletů jsem se do Asie totiž vydala bez karimatky a kvalitního spacáku. V letištní hale byla hlavně zima. Příliš jsem se nevyspala. Letadlo do Athén odlétalo už v 6:00. Let jsem úspěšně prospala.
V Athénách mě čekal hodinu a půl dlouhý přestup. I s nákupem menšího dárečku pro kamarády, jsem další letadlo stihla tak akorát. Nasedla jsem do poloprázdného spoje nízko-nákladové letecké společnosti Scoot a po nekonečných deseti hodinách vysedla ve 4:30 místního času v Singapore.
Na rozdíl od České Republiky, je na konci listopadu v Singapore období dešťů. Přivítalo mě zde tedy dusno, vedro a mokro. Po celní kontrole jsem si to namířila do směnárny, a poté do metra. K Terce a Mírovi jsem přijela vyřízená, opuchlá a ze zdejšího vedra celá nateklá až okolo sedmé ráno. Pozdravili jsme se a já to velmi rychle „zalomila“.
Singapore je na rozdíl od zbytku jihovýchodní Asie velmi bohatý městský stát. Ceny jsou tu podobné jako ve Švýcarsku, v některých ohledech i vyšší. Platí se zde singapurským dolarem (1 SGN = 16 CZK) a například za pivo v restauraci zaplatíte i 16 a více dolarů. Pokud budete chtít ušetřit, doporučuji se (kromě abstinence) stravovat v singapurské obdobě pouličního občerstvení, Maxwell Food Center. Jídlo nevelkých porcí zde seženete už za 3 dolary.
Poslední let - do Indonésie
Po čtyřdenní aklimatizační návštěvě Singapore jsem se opět vypravila na letiště. Před sebou jsem měla poslední část své „nekonečné cesty“: přelet do Indonésie. Ze Singapore to do Medanu trvá necelou hodinu a půl. Vystoupila jsem na malém letišti, kde mě čekal první řidič.
Následovala návštěva bankomatu. Koupě indonéské sim karty s internetem a přesun do města. S řidičem Muslimem, se kterým jsem si mohla trochu popovídat díky překladači od Google, jsem se rozloučila okolo poledne. Po necelé půlhodince čekání v „dopravní kanceláři“ jsem už zase seděla v dalším automobilu a ujížděla skrz Sumatru na západ do městečka Singkil.
Slovo „ujížděla“ neberte v tomto případě úplně doslova. 11 hodin. Přesně tolik nám totiž trvala tato „nekonečná“ jízda z východní části ostrova na západní, kdy tachometr nepřekročil hranici 70 km/hod. Pro představu se jedná o 270 km dlouhou trasu.
Ve 23:30 se dostávám na hotelový pokoj v Singkil. Pán domácí mi otevírá zámeček od malé komůrky, kde je na zemi matrace a v koutě větrák. Toť veškeré vybavení pokoje za 80 Kč. Záchody jsou zde společné. Díra v zemi, kohoutek ve zdi, ze kterého takto v noci už neteče voda a barel se špinavou vodou na zalévání toalety.
„Ještěže venku prší,“ pomyslím si a obličej společně s kartáčkem na zuby umývám pod proudem vody padajícím ze střechy. S nadějí, že zítra vypluje loď na ostrov Pulau Balai (protože se po několika dnech konečně uklidní vlnobití), jdu spát.
