Loď na ostrov a nový domov na Pulau Balai
7:29. Procitám přesně minutu před budíkem. Balím všechny věci a bez čištění zubů vyrážím dle pokynů do přístavu. Poprchává. Je období dešťů, a škarpy jsou naplněny po okraj dešťovou vodou.
Přicházím ke konci silnice. „Doprava přes most nebo přímo?“ přemýšlím, když v tom přijíždí Indonésan na motorce. „Pulau Balai?“ ptám se a s pokrčenými rameny ukazuji na lodě okolo. Motorkář mi začíná vysvětlovat kudy a přitom mává rukou doleva. Děkuji v indonéštině (jediné slovo, které jsem se za svůj několika hodinový pobyt stihla naučit) „Terima kasih“ a odbočuji ze silnice do bláta.
Šíleně se potím. Začínám litovat rozhodnutí obléci si do deště lehkou goretexovou bundu. Přicházím k první lodi a opět se ptám: „Pulau Balai?“ Vysmátí Indonésané mi ukazují směr k dalším lodím. „Osamocená běloška = zdejší rarita,“ dochází mi po rozhlédnutí okolo. Všichni na mě zírají.
Na třetí pokus konečně přicházím ke svému plavidlu. Je 8:15. Loď měla odjíždět v 8:00. Jsem v Indonésii, a začínám si zvykat. Tady mají všichni času dost. Na palubě sedí/leží skupinka Muslimů. Konečně potkávám první Indonésany, kteří ovládají poměrně dobrou angličtinu. Sedám si na loď a čekám. V žaludku prázdno. Chvíli přemýšlím, a pak se zvedám a mířím směrem ke zdejšímu občerstvení. Za necelých 8 Kč si kupuji výbornou rýži s rybou. Dojídám. Skáču na loď a hned odplouváme.
Pozoruji vzdalující se pobřeží Sumatry a po půlhodině usínám natažená na palubě. Ze spánku mě vytrhávají jen výkřiky nadšených spolucestujících. Budím se a pozoruji vlnící se hladinu, ze které co chvíli vyskočí nějaký ten delfín. Rozhlížím se okolo. Sumatra po třech hodinách plavby zmizela v nedohlednu. Před námi se rýsuje obrys prvních ostrovů souostroví Banyak, mého nového přechodného domova.
Po půlhodině kotvíme v přístavu. Seznamuji se s Pavlem, hlavním dobrovolníkem a následně i domem, který máme na ostrově pronajat. Vybaluji. V podstatě ale není co. Myji se pomocí dvou naběraček. Sprchu nemáme. A konečně si také čistím zuby, k čemuž využívám vodu na pití.
Snažím se umýt podlahové kachličky. Brzy mi ale dochází, že má snaha o bílou podlahu beze skvrn je úplně zbytečná. Dle místních zvyků chodíme i my doma bosky, a tak se nakonec snažím spokojit alespoň se zametenou podlahou.
Tílko a kraťasy do půlky stehen schovávám pod kupičku jiného, vhodnějšího, oblečení. Jsem na muslimském ostrově, a tak je třeba dodržovat místní tradice. Na plavání mám připraveno tričko s rukávy a kraťasy, které si mohu obléci až přímo u vody (a i tak jsou na zdejší poměry příliš krátké :( ).
Je pondělí. Den, kdy se na ostrově koná trh. Jdeme se projít a ochutnat zdejší dobroty. Vybíráme si smažené pochoutky, kupujeme celé kusy skořice a ve chvíli, kdy nám už zdejší ostrovní zábava stačí, začíná pravý tropický liják. Schováváme se před přívalovým deštěm pod střechu, což příliš nepomáhá. Je takový slejvák, že jsme brzy mokří. Trhovci se snaží zachránit své zboží. Proti místnímu dešti ale nemají moc šanci. Zelenina po chvíli mizí pod hladinou vody, která se rozlévá po celém ostrově.
Po čtvrthodině déšť slábne. Vybíháme na silnici a rychlým krokem míříme ke svému domu. Přestože to nemáme daleko, jsme skrz na skrz promočení. Měníme oblečení a po chvíli se ubíráme ke spánku. Na první den toho bylo dost :) .