Běžný den na Pulau Balai
Je 7:00. Jako každý den mi i nyní zvoní budík. Mám štěstí. Ranní modlitby, které se linou z amplionů několika zdejších mešit už od pěti hodin ráno, úspěšně zaspávám. Vstávám až v sedm. V době, kdy je v České republice jedna hodina ráno.
Pročítám si e-maily, zprávy a zjišťuji novinky z domova. Otvírám všechny dveře a zametám podlahu. Místní už jsou dávno na nohou. „Salamat pagi,“ zdravím se se sousedy. Beru si ručník a mizím v koupelně. Kohoutek, který je upevněn nad barelem s vodou, pouštím na nejvyšší obrátky. Chci mít trochu toho soukromí. Z barelu nabírám vodu a liji si ji na tělo. Sprchu s horkou vodou nemáme. Ve zdejším klimatu není třeba.
Ke snídani si dopřávám zdejší ovoce. Banány všech možných velikostí, chutí a barev, kokosový ořech, něco na způsob liči a dnes dokonce i „dračí ovoce“ (včera byl na ostrově trh). Jako zajímavost musím uvést, že Indonésané bílou kokosovou část ořechu tak jako my nejedí. Je to pro ně starý ořech. Dužina se používá na vaření. Kokos se rozlouskne a bílá dužina se rozemele, což vám udělají v každém z místních obchodů.
Zuby si čistím kokosovým olejem, který jsme předchozího dne „vyráběli“ přímo ze zdejších ořechů. Učím se indonésky. Daleko častěji ale s místními komunikuji pomocí rukou, nohou a hlavně velkého úsměvu od ucha k uchu. Je to zábava, ale už se nemůžu dočkat, až si konečně pořádně pokecáme.
V 8:45 (nebo i dříve) odcházíme společně s Desi a Intan, našimi indonéskými pomocnicemi, do jedné z místních škol. Dva kilometry dlouhý ostrov Pulau Balai je v podstatě přeplněn školami. Environmentální výchovu společně s angličtinou učíme kromě pátku každý všední den.
Děti jsou tu úplně úžasné. Jsou bezprostřední a je s nimi zábava. Na ulicích na vás pořvávají bez rozdílu pohlaví: „Hello Miss,“ nebo: „Hello Mister.“ A na otázku „Jak se máš?“ odpovídají všechny souhlasně „Baik“ („Dobře“).
Občas se ale dostanu do střetu kultury. Jako například dnes, kdy jsem při úvodní hodině s tématem představování chtěla jednomu žákovi (chlapci) potřást rukou. On ji stiskl a celá šestnáctičlenná třída doslova vybuchla smíchy. Na mé nechápavé pohledy včas zareagovala Intan: „To jen proto, že mu držíš ruku!“ Až potom mi došlo, že jsem asi první běloška, které se kdy chlapec dotkl.
S přípravou na hodiny nám pomáhá nezisková společnost Green-books (www.green-books.org), která se snaží o výstavbu a vybavení nových eko-knihoven napříč Indonésií. Petrova myšlenka (český zakladatel) je jednoduchá – naučme indonéské děti vážit si místní přírody a oni ji pak nebudou ničit.
Pokud byste chtěli pomoci, můžete již nyní přispět jakoukoli částkou na výstavbu nových knihoven a nákup dětských knih s ekologickou tématikou. Když budou ty Vánoce :) … Více o projektu na www.green-books.org.
Po dvou hodinových lekcích jsem většinou úplně vyřízená. Ano. Přiznávám, že učitelé mají těžkou práci! Tímto bych jim chtěla vyjádřit své uznání. Pro mě nastává odpočinková část dne. Cesta zpátky domů a hlavně další sprcha, tedy „barelová koupel“.
Uvařit a pracovat na svých projektech, případně dopilování prezentací a příprava na další týden. V neposlední řadě pomoci Pavlovi s korály a od příští hodiny i s dětmi během šnorchlování a dalších odpoledních aktivit. V podvečer pak přichází místní. To jen tak, zjistit drby, a aby řeč nestála.
Na celý den toho není málo. Ještě štěstí, že tu jsme alespoň ve dvou a můžeme zdejší úžasné zkušenosti a ještě větší zábavu sdílet.
