Uvězněni v bothy Strabeg
Prší a pršelo celou noc. Balíme věci, loučíme se s bothy a míříme k autu. Po padesáti metrech přicházíme k potoku. Voda, kterou jsme včera bez problémů přešli suchou nohou, vystoupala natolik, že se začíná vylívat z břehů. „Tudy neprojdeme. Musíme nahoru podél potoka, až do míst, kde se voda začíná větvit,“ usuzujeme a pokračujeme okolo břehu vzhůru.
Jdeme už půl hodiny. Nikde žádný brod, nebo užší místo. Potok se začíná větvit. Přicházíme k menším vodopádům. Pokračujeme vzhůru a po chvíli se ocitáme na konci údolí. „Tady by to šlo,“ říká mi Fred a bez problémů přeskakuje široký potok. Mám strach. Přehazuji svůj batoh, a pak se rozbíhám a skáču. Jen tak tak, že mě Fred chytá. „První část za námi,“ myslím si a začínám doufat.
Klesáme k druhému rameni potoka, ze kterého je nyní řeka. Snažíme se najít jakékoli užší místo. Bez šance. Stoupáme podél břehu vzhůru, až se dostáváme ke skále a vodopádům. „Tohle nemůžeme přejít!,“ uvědomujeme si. „Co teď?,“ přemýšlíme už úplně mokří a nakonec vzdáváme. Vracíme se přes první potok zpátky do chaty. S myšlenkou, že: „Přeci nemůžeme být první, kdo ve zdejší bothy uvízl.,“ přicházíme do chaty a hledáme návštěvní knihu.
I přesto, že máme na sobě opravdu kvalitní a drahé vybavení, po dvou hodinách ve skotském lijáku jsme oba dva mokří až po spodní prádlo. Svlékáme se a převlékáme do suchého oblečení. Dívám se z okna ven. Situace se zhoršuje. Na okolních horách se objevují jako nitky nové a nové vodopády. Listujeme v návštěvní knize a zjišťujeme, že první, kdo zde uvízl, nejsme ani zdaleka.
Počítám zásoby jídla. Bothy jsme chtěli využít jen na přespání. Všechno jídlo jsme tak nechali v autě. V batozích nám zbylo jen pět vajec, dvě energetické tyčinky, patka od chleba, trochu vloček, zbytek marmelády a pytlík chia semínek. „Do zítřka v pohodě přežijeme, pak to bude krušnější,“ přemítám.
Zkoušíme vymyslet, jak se dostat přes rozvodněný potok. Dívám se na mobil. Jsme na severu Skotska, takže mě ani nepřekvapuje, že v bothy ani jejím okolí není žádný signál. Z návštěvní knihy se dovídáme, že předchozí „trosečníci“ vylomili zámek na místních žebřících, které následně použili jako improvizovaný most. „Dobrý nápad,“ zajásáme a hledáme žebříky. Ty jsou nyní opatřeny kvalitním zámkem s číselným kódem. Hledáme jiné delší předměty- desky nebo staré trámy, ale nic nenacházíme.
Vracíme se k žebříkům a zkoušíme „typické“ kombinace čísel. Nic nevychází. Jedeme tedy od jedničky. Po hodině „hraní“ začínáme pomalu cítit změny při přetáčení čísel. „Jako by to v zámku občas klaplo trochu jinak,“ říkám Fredovi a ten mi moji domněnku potvrzuje. S jistotou se shodneme na dvou prvních číslech. Následují další dvě řady. „Klik,“ ozve se ze zámku a my máme i třetí číslo. Čtvrté je už jen otázkou několika minut. „Jsme zachráněni!,“ říkám si nad otevřeným zámkem a vracím se ke krbu.
Je pozdní odpoledne a tak se rozhodujeme v bothy přečkat ještě jednu noc. „Třeba se to do zítřka uklidní,“ doufáme. Kdyby ne, tak při nejhorším můžeme použít žebříky. Dojídáme vajíčka, sušenky i část vloček a jdeme spát.
Vstáváme do nového dne. Vodopády na okolních horách pomalu mizí. Řeka se vrací do svého koryta. Píšeme náš příběh do knihy návštěv a chvíli ještě vyčkáváme. Přicházíme k potoku, který se postupně navrací do normálu. Brodíme se na druhý břeh. Žebříky necháváme uzamčené v chatě. Procházíme skrz rozmáčenou louku a brzy se už dostáváme na cestu. K automobilu to máme, co by kamenem dohodil. Přelézáme branku, odemykáme auto a za chvíli už uháníme cestou na jih.
