Cestopis: Francouzské camino 4-5/2025
- Klara Skuhrava
- 23. 9.
- Minut čtení: 11
29. 4. úterý: Je večer a my se konečně scházíme na letišti v Madridu. Pro většinu poutníků je naše camino Frances první španělskou poutí. Rozdávám poutnické pasy, kredenciály, kontroluji velikost batohů a mám radost, že jsou všichni zabaleni velmi skromně. Nikdo nemá batoh těžší než 8 kg, což je na první pouť výborný výsledek.
Autobus do Ponferrady, počátečního bodu naší poutě, odjíždí ve 23:45 ze 4. terminálu. Přesunujeme se do nádražní budovy a čekáme na autobus, který nakonec přijíždí, ale na rozdíl od zakoupených lístků, musíme ještě v Madridu jednou přestoupit. „Jak španělské,“ říkám si a doufám, že brzy usnu.
Noční jízda autobusem je vyčerpávající, ale aspoň můžeme rovnou nad ránem vyrazit.
30. 4. středa: V 5:15 přijíždí autobus do Ponferrady, našeho cíle a současně i začátku. Město ještě spí. Přebalujeme batohy, částečně snídáme a probouzíme se. V 6:00 už necháváme autobusové nádraží za zády a vyrážíme do ztemnělé noci, kterou ozařuje jen pouliční osvětlení. Za pět minut přicházíme k prvnímu poutnickému značení, které nás bude doprovázet po zbytek cesty až do Santiaga. Tonda nasazuje rychlý krok a my ostatní jen zíráme, jak mu to po probdělé noci šlape. Jsme unavení a těšíme se do cíle. Ten ale přichází až po 23 kilometrech ve Villafranca del Bierzo.
Dnešní etapa vede z velké části okolo silnice, a tak vůbec nevadí, že první hodinu absolvujeme za tmy. Svítat začíná až okolo sedmé ráno. Slunce barví oblohu do fialovo oranžové, která s přibývajícími paprsky bledne do světle modré. Svítí sluníčko, obloha téměř bez mráčku a je příjemná teplota.
Zastavujeme na kafe a fresh juice, a pak už pokračujeme až do Cacabelos, kde jsme v 10:00. Potkáváme první poutníky. Holky si chtějí dát oběd a na chvíli zastavit. Bohužel je na hlavní jídlo příliš brzy, a tak si aspoň na chvíli sundáváme boty a odpočíváme.
Poslední část dnešní etapy je asi nejkrásnější. Vede přes zvlněnou krajinu vinic až do Villafranca. Nespěcháme. Je důležité se nezničit hned ze startu, a tak zpomalujeme.
Na náměstí ve Villafranca zastavují holky na oběd. Tonda s Bárou a Lenkou hlásí, že jsou už v cíli na Albergue de la Piedra, kam já se Soňou přicházíme o hodinu později. Ubytováváme se a odpoledne ještě vyrážíme na nákup zpátky do centra městečka, kde vyzvedáváme holky na stejném místě, jako jsme je před dvěma hodinami nechali.
Villafranca je krásné historické sídlo, které má svou největší slávu dávno za sebou. Na náměstí se nachází polozřícené domy a několik restaurací, které nabízí poutnické menu. Najdete tu i poloprázdné obchody s potravinami a několik poutnických ubytoven. Kdyby tudy nevedlo camino, polovina lidí by tu neměla práci.
Obloha se halí do šedivého hávu. „Brzy začne pršet,“ říkáme si a raději se vracíme na ubytování. Tonda z holkama ještě vyráží na večeři a my jen doufáme, že si vzali pláštěnky. Venku prší.
1. 5. čtvrtek: Dnes nás čeká nejdelší a nejtěžší etapa z Villafranca del Bierzo až na vrchol O Cebreiro, vzdálenost 28 km, 900 m převýšení vzhůru a 100 m klesání. Po probdělé noci na cestě z Madridu do Ponferrady jsme včera šli spát opravdu brzy. Na pohodlných postelích jsme se výborně vyspali a konečně si i odpočinuli. Proto dnes můžeme vycházet už v 6:40.
Prvních osm kilometrů překonáváme jakoby nic. Jdeme rychle a cesta vede v údolí pod dálničními posty, takže ani není na co koukat. Přicházíme do vesnice s otevřenou pekárnou a děláme první pauzu, na které tiskneme razítko do poutnického pasu.
V Las Herrérias de Valcarce necháváme konečně dálnici za zády. Terén se začíná zvedat. Asi nejtěžší část cesty je ve strmém úvozu před La Faba. Stoupáme vzhůru po blátivé kamenité cestě, která slouží i jako koryto potoka a co chvíli se musíme zastavit, abychom popadli dech.
Do La Faba přicházíme ve čtvrt na dvě. Tonda s holkama tu už dávno jsou, a protože je brzy a nikdo z nás není vyčerpaný, pokračujeme na cestě dál. Terén teď není tak šíleně příkrý a navíc jsou hory pokryty loukami, takže tu máme nádherný výhled. Jde se výrazně lépe.
V osadě La Laguna si holky dávají pauzu. Já se trhám a pokračuji za Tondou, Bárou a Lenkou, kteří jsou už na O Cebreiro. Ubytováváme se a díky hodné paní recepční ubytovávám i holky, které přichází asi půl hodiny po mně. Dnes bydlíme ve státním albergue a na pokoji s námi přespává asi padesát poutníků. První chrápači se ukazují už při odpoledním šlofíku. „Tohle bude náročná noc,“ říkám si.
Myjeme se, pereme a v podvečer jdeme na večeři do jedné z několika místních restaurací.
O Cebreiro je magickým místem. Za dobrého počasí, jako je tomu dnes, je z vesnice možné vidět na několik desítek kilometrů daleko. Nachází se zde opravené keltské obydlí, obchody s keltskou tématikou, suvenýry, restaurace a nechybí ani kamenný kostel Sv. Panny Marie de Cebreiro, kde se dnes večer celebruje několik mší v různých jazycích. Někteří z nás se jdou podívat na mši, někteří jdou na večeři a někteří odpočívají po náročném výšlapu. Každý relaxuje podle svého. Ve 20:30 se už ale všichni pokoušíme spát.
2. 5. pátek: Třetí kritický den máme v plánu jen kratší odpočinkovou etapu z O Cebreiro do Triacastely. Po včerejším výkonu si potřebujeme odpočinout. I dnes vstáváme už v 6:00. Není to ale proto, že bychom nutně potřebovali dorazit do albergue co nejdřív. Důvodem je předpověď počasí. Odpoledne má začít hustě pršet, a tak chceme co největší část cesty zvládnout v suchu.
Z albergue na O Cebreiro vyrážíme v 7:00. Je pod mrakem. Přesně jak slibovala předpověď. Zatím neprší. První přeháňka přichází v 9:00 a my se akorát schováváme do baru v sedle O Poio, kde si dáváme kávu a fresh juice na posílení před nekonečným klesáním, které po restauraci následuje.
Máme za sebou 9 kilometrů. Nasazujeme pláštěnky a vyrážíme do pošmourného rána. Dnes nás čeká necelých 21 km, 250 metrů výškových stoupání a 870 m(!) klesání. Po chvíli opět přestává pršet, a tak můžeme pláštěnky zase schovat.
Dnešní trasa je víc o zastávkách a odpočinku, než pořádném výkonu, a tak v O Biduedo opět zastavujeme na kávu, dortík a polévku. Je akorát čas oběda, a tak se pauza hodí 😊. Triacastela, náš dnešní cíl, je nedaleko. Venku navíc zase začíná poprchávat, takže není kam spěchat.
Kopcovitou krajinu necháváme za zády a po několika kilometrech se dostáváme do údolí s malým městečkem Triacastela. Téměř v každém domě je restaurace nebo albergue pro poutníky. Kdyby tudy nevedlo camino, Triacastela by byla zapomenutou vesnicí kdesi v Galicii.
Do albergue přicházíme v 13:30. Vítá nás tu Tonda, který jako každý den nasadil své rychlotempo a v ubytovně je už o hodinu dřív než my. Aspoň nám to tady může ukázat. Ubytováváme se a zjišťujeme, že součástí albergue je i vybavená kuchyň. Mezi jednotlivými slejváky jdeme obhlédnout nedaleký obchod se sportovním vybavením, a pak nakupujeme v jednom ze dvou obchodů jídlo na večeři a vejce na snídani.
Odpočíváme, a pak se Soňou a Tondou vaříme večeři. V 19:00 už ležíme v posteli.
3. 5. sobota: Naše čtvrtá etapa vede z Triacastely přes Sarrii až do Barbadela. Za 21,4 kilometry se skrývá 430 metrů výškových vzhůru a 600 m klesání. Z Albergue odcházíme už v 7:00. Mrholí, a tak nahazujeme pláštěnky, které ale po chvíli zase sundáváme.
Po sedmi kilometrech přicházíme k velké stodole s občerstvením. „Zaplaťte, kolik chcete,“ vítá nás milý pan jogín a rovnou nabízí kávu a další dobroty. „U Jogínů“, jak jsme si místo pojmenovali, je výborná atmosféra. (Pozn. Jinak se podnik jmenuje Respira y Disfruta a každý den si zde můžete zacvičit jógu.) Ani se nám nechce zvedat. Přemýšlíme, co koupit, abychom místní podpořili, a pak už musíme pokračovat dál.
I dnes je naše trasa zasazena do krásné kopcovité krajiny Galicie. Procházíme malými vesničkami, kde se zastavil čas a je těžké se vyhnout kravským výkalům. Kromě poutníků potkáváme jen zemědělce. Krajina září v dopoledním světle. Zelená barva je tu zastoupena snad ve všech svých odstínech.
Za dalších devět kilometrů přicházíme před Sarrii. Zastavujeme v restauraci u kempu Vila de Sarria, kde mimojiné ochutnáváme i galicijskou specialitu, chobotnice, a pak se už noříme do centra města.
V Sarrii dokupujeme potraviny na dnešní večer a zítřejší dopoledne. Krátká zastávka na vrcholku města u kostela Igrexa de San Salvador, a městu můžeme dát sbohem. Za Sarrií, městem, odkud vychází většina poutníků, začíná terén stoupat. Nejtěžší část je v úvozu, který je lemován starými kaštanovníky. Pak už se terén narovnává.
Na ubytovnu Casa Barbadelo přicházíme okolo 14:30. Ubytováváme se v hezkém pokoji se záchodem. Pereme, odpočíváme a vychutnáváme si výhledy do krajiny.
4. 5. neděle: Dnes máme před sebou jednu z nejtěžších etap, trasu z Casa Barbadelo do Gonzaru. Celkem nás čeká přibližně 26,3 km, 560 m výškových vzhůru a 550 m klesání. I dnes vycházíme už v 7:00.
Krajina se přes noc zahalila do ranních mlžných oparů. Procházíme skrz louky, lesy a lesní úvozy. Příroda je takto po ránu magická, i když jsme kvůli mrakům a mlze minuli východ slunce.
Za 8 kilometrů děláme první pauzu na kávu a juice. Právě včas. Začíná poprchávat. Nespěcháme a z kavárny/restaurace/baru odcházíme až po dešti. Za půl hodiny už svítí slunce a ranní mlhy jsou ty tam. Míjíme patník značící posledních sto kilometrů do cíle. Jsme za polovinou našeho camina. Od teď budou kilometry ubíhat daleko rychleji.
V 11:00 děláme další pauzu. Ve 12:30 přecházíme most přes řeku Rio Miňo a náhle se ocitáme v největším městě dnešní etapy, Portomarínu. Na hlavním náměstí je otevřený kostel San Juan de Portomarin, a tak se jdeme podívat. Zvenku je stavba velmi strohá. Jediným výrazným zdobením je velká rozeta a krásný tympanon. Uvnitř je kostel překvapivě ještě strožejší. Kromě oltáře a několika soch zde není žádné zdobení.
Je 13:00, ideální čas na oběd. Zastavujeme tedy v jedné z mnoha místních restaurací a dáváme si jídlo. Nespěcháme. Z Portomarínu odcházíme až po 14:00. Mraky začínají houstnout. Na horizontu pozorujeme několik blížících se bouřek. Přidáváme do kroku. Nechceme zmoknout. Přicházíme kousek od albergue a já čekám na Renču s Yvonkou, které se nechtějí tak moc honit.
Na posledních metrech nás chytá déšť. Naštěstí máme připravené pláštěnky a na albergue místo, kde můžeme vše vysušit.
5. 5. pondělí: Šestá etapa vede z Gonzaru do Casanovy. Jsme krásně rozchození, protože i přes několik zastávek v 11:00 zbývá do cíle jen 8 kilometrů.
První kafíčkovou pauzu děláme už po šesti kilometrech. V 10:00 začíná opět mrholit. Po 15 km zastavujeme na delší pauzu a ve 12:00 jsme už v Palas de Rei. Zastavujeme v místním kostele Igrexa de San Tirso de Palas de Rei, a pak dokupujeme dobrůtky v místním obchodě.
Palas de Rei sice nepatří mezi nejhezčí města, ale najdete tu spoustu obchodů se suvenýry. A protože holky hledají hrníček s motivy camina, obhlížíme zdejší obchody i my.
Na obloze se objevuje sluníčko a světle modrá barva. Jdeme skrz lesní úvozy a kilometry mizí jako splašené. Máme dobré tempo, a tak jsme na albergue de Casanova už ve 14:00 a dokonce sem přicházíme jako první poutníci.
Albergue není velké. Je rozděleno na dvě místnosti, ve kterých se celkem vyspí 16 lidí. Po nás přichází ještě jeden poutník, a tak jsme na ubytovně v podstatě sami. Luštíme křížovky, pereme prádlo, máme pohodu. Odpoledne jdou holky do nedaleké restaurace na večeři, a pak je čas odpočívat. Zítra nás totiž čeká nejtěžší etapa celého camina.
6. 5. úterý: Sedmá etapa vede z Casanovy do Penzionu Camino das Ocas. Celkem potřebujeme ujít 28 kilometrů a překonat 620 m výškových vzhůru a 740 m klesání. Z albergue Municipal do Mato tak odcházíme opět před úsvitem už v 7:00.
Cestou do Melide nepotkáváme jediného poutníka. Trasa vede opět skrz galicijskou krajinu. V lesích prosvítá ranní slunce, na orchidejových loukách se třpytí rosa. Cesta nás vede po starých římských mostech i lesních úvozech až do Melide, kam přicházíme v 9:00.
Zastavujeme ve zdejší kavárně a dáváme si tradiční španělskou čokoládu s churros. Razítkujeme kredenciály a pokračujeme skrz město dál. Za Melide potkáváme první davy poutníků s mikrobatůžky. Je mi úzko. Doufám, že dalších 50 kilometrů, které nám zbývají do Santiaga, nepůjdeme v průvodu.
I přesto, že je stezka vedena krásnou krajinou, v zástupu poutníků si ji nedokážu pořádně vychutnat. Naštěstí mají poutníci svůj vlastní program a za Arzuou, dalším městečkem na trase, ze stezky mizí. V Arzua nakupujeme jídlo na večer a část dalšího dne, a pak pokračujeme dál. Do soukromého albergue to máme už jen 5,6 km.
Slunce stále svítí a cesta příjemně ubíhá. Za chvíli jsme už na rozcestí, kde se musíme na malou chvíli odpojit z camina a dojít na ubytovnu. Zůstávám na křižovatce a čekám na všechny poutníky z naší skupinky. Ostatní instruuji, kudy se mají vydat, aby ubytování neminuli.
Na vilu, která má v přízemí i skromnou restauraci, přicházíme mezi 15:30 – 16:00. Kromě jednoho páru jsme na ubytování téměř sami. Užíváme si klid zahrady, s Tondou a Soňou vaříme vejce na zítřejší den a někdo jde i ochutnat místní kuchyni.
Po náročném dni je ale nejdůležitější relaxace, a tak dáváme nohy nahoru a odpočíváme. Do Santiaga nám zbývá už jen 33 kilometrů.
7. 5. středa: Dnešní osmá etapa z Camino das Ocas do Lavacolly je naší poslední delší etapou před příchodem do Santiaga. Cestou musíme překonat 25,2 km, 530 m výškových vzhůru a 590 m klesání.
Vycházíme do chladného rána. Ve stínu je ještě zima, ale sluníčko už rozpíná své paprsky a brzy je zase teplo na kraťasy a tričko. Na stezce potkáváme opravdu jen minimum poutníků. Děláme pauzu na ranní kávu a na 15. kilometru neodoláme příjemné zahrádce, kde musíme zastavit také.
Odpočíváme a nějak se nám nechce dál. Do Santiaga nám zbývá jen 15 kilometrů. Jsme v podstatě v cíli. V kavárně proto relaxujeme skoro hodinu a půl. Za tu dobu pozorujeme jen minimum procházejících poutníků, mezi kterými poprvé slyšíme i češtinu a slovenštinu.
Před Lavacollou nás vítají voňavé eukalyptové lesy. První z nás přichází do albergue chvíli před třetí odpoledne. Zbytek za další hodinku. Albergue v Lavacolle je příjemné. Nachází se zde hezká kuchyň a velká zahrada, kde se dá krásně relaxovat. Jen teplota sprchy je nastavena na vroucí stupně a nedá se regulovat. Daleko horší je ale fakt, že ubytovna má jen jednu místnost na spaní. Tam je namačkáno 20 palandových postelí pro 40 poutníků ☹. Stačí jeden chrápač a nikdo z nás se nevyspí.
Slunce stále svítí. Užíváme si zahradu a ve 20:30 jdeme spát.
8. 5. čtvrtek: Dnes nás čeká velký příchod do Santiaga. Devátá etapa je naší poslední a spíš by se dala nazvat jako etapa dochozí. Ke katedrále nám totiž zbývá posledních 10 kilometrů. Vstáváme ještě před šestou a v 7:00 jsme už na stezce.
Dnes se počasí chová zvláštně. Nejdřív svlékáme co se dá, a po východu slunce, kdy se má oteplovat, se naopak oblékáme. Je zima. Na stezce potkáváme opět jen minimum poutníků. První část trasy do Monte do Gozo vede skrz hezkou příměstskou krajinou. Za vrcholkem scházíme do městské periferie Santiaga a posledních pět kilometrů vede už jen skrz městské ulice.
Na Monte do Gozo děláme pauzu na kávu, dortík a fresh juice a do Santiaga na hlavní náměstí před katedrálu, Praca de Obradoiro, přicházíme okolo 10:00. Fotíme se, gratulujeme si, že jsme těch 215 kilometrů zvládli jen s několika puchýři a míříme do poutnické kanceláře.
I tady je k našemu překvapení jen minimum poutníků. Dostáváme „compostelu“, certifikát o absolvování cesty, a pak jdeme odhodit batohy na ubytování. Je to zvláštní pocit, procházet se po městě bez zátěže na zádech. Jako by mi něco chybělo. Naše kroky vedou zpět na velké náměstí a do katedrály.
Hlavní poutnická mše se v katedrále celebruje každý den v pravé poledne. Přicházíme do křesťanského svatostánku asi o půl hodiny dřív, i tak zbývá v lavicích posledních pár volných míst. Takový je o mši zájem.
V závěru mše přichází na 8 borců, kteří rozhoupávají obrovskou kadidelnici. Téměř všichni vytahují telefony a podívanou natáčí. Po mši ještě zůstáváme v katedrále. Jako správní poutníci se jdeme poklonit k hrobu sv. Jakuba a „pohladit“ jeho sochu v hlavním oltáři. V katedrále se nachází i socha Pražského Jezulátka, a tak obhlížíme ještě ji.
Protože už šilháme hlady, jdeme se najíst do vyhlášené restaurace, kde mají obrovské poutnické menu za 14 euro. Po obědě je akorát čas se jít oficiálně ubytovat. Vracíme se tedy do penzionu, který se nachází nedaleko katedrály. Potom máme volno. Někteří odpočívají a vstřebávají zážitky z cesty, někteří se jdou ještě projít do města nebo nakoupit poslední suvenýry.
9. 5. pátek: I dnes musíme vstát brzy. Lence letí letadlo už v 6:00, ta to má nejhorší. Zato Báře letí spoj až v 10:00. My ostatní balíme věci a loučíme se s katedrálou i městem. Nasedáme na první autobus na letiště, kde odbavujeme společný batoh do Palmy de Mallorky, a pak už v 7:40 odlétáme. V Palme jsme v 9:40. Protože nám několikrát změnila letecká společnost let zpátky domů, musíme v Palmě čekat na spoj do Milána a pak z Milána odlétáme konečně do Prahy.
Buon camino na cestě životem poutníci 😊.
#cestopis #camino #camino_s_pruvodcem #210_km #camino_frances #francouzske_camino #z_Ponferrady_do_Santiaga #Santiago_de_Compostela #dálková_trasa #pouť #cesta_je_cíl #UNESCO
Komentáře