Ostrov Jura, z bothy do bothy
Příroda na ostrově Jura je opravdu divoká. Bez kompasu a GPS tu můžete bloudit klidně i několik dní. Nikde žádné cesty. Krajině tu vládnou jeleni a přemnožená klíšťata. Po dvoutýdenním putování skrz skotské pláně a vrcholky máme jasno: „Skotsko je taková nasáklá houba.“ Opět klopýtáme přes mokrou krajinu a snažíme se našlapovat na vyvýšené části rašeliniště.
Loučíme se s krásnou bothy a vracíme se tak trochu do civilizace. Jdeme okolo jezer Loch Doire na h-Achlaise a Loch a´ Gheoidh. Nikde nikdo. Vyhlížíme alespoň jeleny, kterých má být na ostrově tisíce. Na rozdíl od severního Skotska, tady, v Mekce jelenů, nevidíme ani jediného.
Přicházíme na cestu. Návleky úplně mokré. Nové pohorky v suchu. Přezouváme se do tenisek a pokračujeme po silnici zpátky směrem na jih. Na návštěvu slavného víru Coryvrecken a soukromé budovy, kde George Orwell napsal svůj nejslavnější román, 1984, už nemáme čas. Musíme zpátky na jih.
Jdeme jen několik kroků, když v tom se za námi ozve zvuk motoru. Máme neskutečné štěstí! „Auto,“ jásáme a zkoušíme stopovat. Mají plno, ale na korbu se ještě vejdeme. Házíme batohy na auto a sedáme si do korby. Cesta je tu trochu tragická. Postupujeme pomalu. V Lussagiven se loučíme. Dál už musíme pěšky. Po třech a půl kilometrech přicházíme k lesu, ze kterého by měla vést cesta k další bothy. Odbočujeme ze silnice, a tak trochu intuitivně kopírujeme malou pěšinku.
Po mostě přecházíme řeku a začínáme stoupat. Dostáváme se na skalní vyvýšeninu. Konečně vidíme první jeleny a laně. Sotva nás ucítí, už běží pryč. Kontrolujeme polohu podle GPS a mapy. Vyhlížíme bothy. Scházíme k řece a zase stoupáme vzhůru. Poslední klesání a stoupání a přicházíme do zátoky Sailean Allt a´Chromain.
První pohled na nově zrekonstruovanou bothy Cruib a je nám jasné, že dnes sami nebudeme. Okolo chaty pobíhá několik dětí. V bothy rozdělávají oheň tři tatínci. Vítají nás a brzy se dostáváme do čilého hovoru. Mimo jiné nám dávají tip na zítřejší výlet, cestu okolo zátoky na západ do opuštěné vesnice Ruantallain. Program máme tedy vymyšlený.
Venku je krásně. Chvíli pozorujeme západ slunce a doufáme v návštěvu mořských vyder. Ty se ale nakonec neobjevují, a tak zalézáme zpátky k ohni do chaty.
K oceánu do Ruantallain
Balíme všechny věci a batoh s výbavou necháváme v chatě. Loučíme se s rodinami a vyrážíme z bothy okolo pobřeží na západ. Brzy se dostáváme na suchou cestu! Trasa se klikatí a kopíruje pobřeží. Před námi se objevují první „vyzvednuté pláže“ – kamenná pole, která zde zůstala z doby, kdy byla hladina oceánu výrazně výš.
Procházíme okolo jeskyň, kterých je podél zdejšího pobřeží nepočítaně. Jdeme rychle. Vzdálenost 8,3 kilometrů k oceánu překonáváme po necelých dvou hodinách. Dříve rušný přístav, dnes zapomenuté polorozpadlé domy. Asi tak by se dalo popsat místo u oceánu, známé jako Ruantallain. Objevujeme „neoficiální bothy“ – malinkou tmavou místnost s krbem, kde se dá přespat. Díváme se na zápisy v knize návštěv, a potom už jdeme prozkoumávat nedalekou obrovskou jeskyni, Corpach Rubh´ an t-Sailein.
Do bothy Cruib se vracíme stejnou cestou. Naši kamarádi jsou už pryč. Vyzvedáváme batohy a jdeme zpátky k silnici. Jeleni jsou pryč. Cestou potkáváme alespoň jednu zmiji. Těch je na ostrově také údajně nespočet.
Na silnici přezouváme pohorky. V teniskách se nám půjde jedna báseň. První auto. Zvedám palec a stopuji. Turisté nás vezou zpátky do civilizace v Craighouse. Jdeme se podívat do obchůdku s whisky Jura, a poté už zase stopujeme směrem k trajektu na ostrov Islay. Další auto a další popovezení.
Irský dělník nás odváží až k Jura House Garden, budoucího luxusního rezortu. Dál už musíme pěšky. Nikdo nejede. Přemýšlím, kolik je asi na ostrově celkem aut. Po půl hodině a necelých třech kilometrech v nohách vidíme na obzoru první auto. Zvedám palec a auto zastavuje. Veze nás až na konec silnice, do přístavu.
Nasedáme na trajekt. Platíme za obě jízdy (výpravčí lodě už zapomněl) a přeplouváme na Islay. Trajekt na pobřeží nám jede až za tři hodiny. Jdeme si tedy sednout do zdejší restaurace a dáváme si místní pivečko. Najednou slyším češtinu. Zdejší barmanka je Češka, není o tom pochyb. Dáváme se do řeči. Příjemný hovor nám krátí čekání.
Po třech hodinách se loučíme a nasedáme na loď, kde potkáváme téměř všechny turisty, kteří nás během posledních dvou dní popovezli po Jura. Domů, do Edinburghu, se dostáváme úplně zničení až ve tři hodiny ráno.