Ostrov Eigg je sopečného původu. Zvláště patrné je to na severní straně, kde krajina nápadně připomíná polorozpadlý kráter. Vede tudy jedna silnice spojující přístavní molo ve vesnici Galmisdale s osadou Howlin. Ostrov, který má na šířku pět a na délku osm kilometrů projdete z jedné strany na druhou za několik hodin.
Eigg poznáte už z velké dálky díky kontuře téměř čtyři sta metrového útesu hory An Sgúrr. Ta je také kromě zdejší pestré flory a fauny hlavním důvodem k návštěvě ostrova. Kotvíme a loučíme se s trajektem. V Galmisdale se ptáme na spoj na sousední ostrov Rum. Zjišťujeme, že budeme muset nejdřív zpátky do Mallaig, a potom (stejným trajektem) na Rum. I přesto, že je léto, tedy hlavní sezóna, trajekty sem každý den nejezdí.
Loučíme se s civilizací a na rozdíl od většiny turistů odbočujeme z jediné místní asfaltky k plážím na východ. Naším cílem není slavný An Sgúrr, nýbrž protistojný Sgorr an Fharaidh (340 m).
Procházíme okolo pláží a stoupáme ke kostelu v osadě Kildonnan. Pokračujeme po cestičce dál mimo civilizaci. Začíná krápat. Oblékáme si nepromokavé oblečení, ve kterém se ale brzy potíme. Pěšina se ztrácí. Jdeme jednoduše přímo vzhůru a brzy se ocitáme na prvním vrcholu, An Cruachan (299 m).
Aprílové počasí. Asi tak by se daly nazvat dnešní lijáky střídající se s modrou oblohou a sluníčkem. Stoupáme po hraně útesů na vrchol Sgorr an Fharaidh. Horu An Sgúrr máme jako na dlani. Na vrcholu nás čekají úžasné výhledy na všechny strany. Nad ostrovem Eigg je jasno. Nedaleký Isle of Rum je naopak zahalen v mracích a přímo pod námi se třpytí hladina moře s bílými plážemi.
Scházíme směrem k bílým plážím. Po strmém klesání následuje labyrint mezi kapradinami, až konečně přelézáme ostnatý drát a přicházíme k pláži Singing Sands („Zpívající písek“). Počasí se zlepšuje. Nad hlavou máme jasno. Sušíme propocené prádlo a stavíme stan s výhledem na Isle of Rum. Nikde nikdo. Vaříme večeři a po brzkém vstávání brzy zaléháme.
„Honění trajektu na ostrov Rum“
Vstáváme a venku prší. Ideální čas na úprk z ostrova. Snídáme, balíme všechny věci a vracíme se přes jedinou ostrovní asfaltku do přístavu. Přicházíme v čas, a tak se ještě v komunitním centru stíháme vysprchovat a v místním jediném ostrovním obchodě dokonce i nakoupit.
Trajekt přijíždí na čas. Jak se od průvodčího dovídáme, automat na lístky nefunguje, a tak musíme při patnácti minutovém přestupu stihnout kromě nabalení jídla z auta také koupit lístky. Úkoly jsou rozděleny jasně. Já běžím do kanceláře pro lístky, rychlejší a fyzicky zdatnější Hamish běží nabalit jídlo.
Do Mallaig přijíždíme se zpožděním. Běžím do kanceláře a kupuji lístky. Trajekt má za 5 minut odjíždět. Paní se na mě dívá trochu skrz prsty. Po domluvě s druhou paní mi nakonec lístky prodává. Čekám před kanceláří, ale když už nastává čas odjezdu trajektu a Hamish nikde, rozhoduji se vzít jeho i můj batoh a počkat u trajektu.
Zvedám zavřenou zábranu a volám na námořníky: „Prosím vás, je tohle trajekt na Isle of Rum?“ Kluci se na sebe podívají, zahlásí něco do vysílačky a pomalu zvedající rampa se zase spouští. Jsem na lodi a začínám vysvětlovat, že můj kamarád jen běžel pro věci do auta. „A kde je ten kamarád? Kde máte auto?,“ ptá se mě průvodčí. Zkouším Hamishovi volat, ale nebere to. Snažím se trochu zdržovat a hrát „blbou blondýnu“. „Tak já si vystoupím, ať vás nezdržuji. A kdy že jede další trajekt? Hmm, až zítra ráno? To je blbé…,“ zase zkouším volat, ale Hamish to nebere.
„Budu vás muset poprosit, abyste opustila loď. Za námi čeká ještě jeden trajekt. Nemůžeme tak dlouho blokovat přístav,“ oznámí mi průvodčí a hledá moje lístky. Chápu a odcházím z lodě, když v tom mi omylem vypadne jelení lůj. „Slečno, vypadla vám rtěnka,“ volá na mě průvodčí a já se vracím zpátky na loď. Děkuji, když v tom mu do vysílačky přijde hlášení ze strážní věže: „Někdo sem běží!“ „Ještě vydržte,“ oznámí mi a já začínám doufat.
U závory se objevuje Hamish. „Běž Foreste, běž,“ volají na něj námořníci a já jsem rudá až za ušima. Dívám se na hodinky. Trajekt má dvanáct minut zpoždění. Děkujeme a jdeme si sednout do lodi. Vyprávím celou příhodu uřícenému Hamishovi, který se mi nepřestává řehtat. „Jsem celkem rád, že jsi zůstala ty a já běžel. Kdybychom to vymysleli opačně, ještě teď bychom byli na pevnině,“ povídá nakonec a já nemůžu než souhlasit.