Vstáváme a chtě nechtě balíme batohy. Déle už to v chatě nevydržíme. Loučíme se s Holanďany a vyrážíme po podmáčených loukách okolo pobřeží směrem k Mauzoleu. Počasí se lepší. Neprší. Překračujeme po dešti nově vzniklé vodopády a jedinou společnost nám dělají divoké rohaté kozy.
Přicházíme k jezeru Loch Papadil. Začíná pršet. Dnešní první přeháňka. Ukrýváme se za ruiny dávno zapomenuté osady a po dešti vyrážíme okolo skalnatého pobřeží vzhůru. Mraky se pomalu zvedají. Hory jsou ale stále ještě pohlceny za šedivou nepropustnou bariérou. Stoupáme vzhůru. Poslední zátočina a před námi se otevírá pohled do údolí s Mauzoleem. Klesáme až k rozvodněným řekám. Na louce se volně pasou koně. Začíná svítit sluníčko. Přicházíme k mauzoleu, které bylo pro zdejší hrabata postaveno dle antické předlohy až v devatenáctém století.
Mokré pohorky a návleky nahrazujeme teniskami. „Aaah,“ vzdychám úlevou. Naše další cesta vede po jediné ostrovní štěrkové silnici. Vracíme se skrz „srdce ostrova“ směrem do vesnice Kinloch. V polovině cesty ale měníme směr, a místo na východ pokračujeme podél potoka na západ.
I přesto, že do bothy Guirdil vede o poznání lepší pěšina než do bothy Dibidil, musíme se přezout do pohorek a obléci návleky. Stoupáme a klesáme přes hory a údolí až do zátoky Guirdil. Zdejší bothy je báječně schovaná za hranou kopce. Objevujeme ji až ve chvíli, kdy jsme od domečku vzdáleni necelých padesát metrů.
Na pláži nás vítají čtyři jeleni s překrásným parožím. V moři se vyjímá ostrov Canna. Klesáme k bothy a zdravíme se zdejšími návštěvníky, otcem a synem. Vybalujeme věci, jdeme se koupat do nedalekého potoka a vaříme večeři. Je překrásný den. Škoda toho, že okolo domu otravují kousající midges.
Po západu slunce rozděláváme oheň a sušíme mokré věci. Bavíme se se spolunocležníky a brzy jdeme spát.
Isle of Rum, den čtvrtý a návrat do civilizace
Vstáváme brzy. Snídáme, balíme všechny věci a vracíme se okružní cestou zpět do vesnice Kinloch. Je krásný den. Přemýšlíme, zda ještě nezkusit výšlap na jednu z místních hor, ale pokud chceme stihnout dnešní trajekt, musíme jít přímo. Další trajekt jede až za dva dny, a tak dlouho se nám na ostrově čekat nechce.
Přicházíme do vesnice. Tedy spíše mezi pět zdejších domů. Hledáme obchod. „Jupí! Mají otevřeno,“ raduji se jako malé dítě. Nakupujme všechny možné kraviny, od sladkostí po chipsy. Další přeháňka. Jdeme se schovat do zdejšího komunitního centra, kde zjišťujeme, že za jednu libru se můžeme vysprchovat v ostrovních veřejných sprchách. Neváháme ani minutu a jdeme hledat sprchy. Jsou rozbité, a tak nakonec využíváme pohostinnost zdejšího nově otevřeného hostelu.
Při sprchování teplou vodou zapomínáme na čas. Na moři se objevuje náš trajekt. Děkujeme, platíme 2 libry za sprchu a běžíme do přístavu. Proklínám Hamishe, který se směje od ucha k uchu, a doufám, že náš „starý dobrý známý“ průvodčí má zrovna dnes volno. Přibíháme k trajektu. Průvodčího i celou posádku poznávám už z dálky. Kluci na tom samozřejmě nejsou jinak. Všichni se nám smějí. Myslím, že námořníci na nás už asi nikdy nezapomenou.