U malého přístavního mola na Isle of Rum ještě jednou děkujeme a omlouváme se za zdržení. Průvodčí se na nás jen usměje a kývne hlavou. Z přístavu odcházíme po jediné štěrkové ostrovní cestě směrem do osady Kinloch.
Celý ostrov Rum je vyhlášenou Národní Přírodní Rezervací. Stálých ostrovanů tu žije okolo dvaceti šesti. Většina z nich jsou ekologové, dobrovolníci a lidé monitorující populaci místních jelenů. Na ostrově je jediný obchod, který má otevřeno dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Obchod slouží i jako pošta. Hned vedle je komunitní centrum s malou knihovničkou a internetem. Toť vše z ostrovní „výbavy“.
Ještě nejsme ani u místní zajímavosti, hradu Kinloch a začíná lít jako z konve. Schováváme se do informačního centra, místnosti, kde jsou na stěnách mapy a obrázky ostrovních zvířat a rostlin. Měníme tenisky za pohorky a návleky. U hradu odbočujeme na malou cestičku směřující do údolí mezi vrcholky Berkeval (591 m) a Hallival (723 m).
Zdejší hory jsou zakryty v neprostupné vrstvě mraků. Společně se silným větrem začíná zase pršet. Začínám si naplno uvědomovat informaci, že Isle of Rum je nejdeštivější skotský ostrov. Postup na zdejší vrcholky vzdáváme. Místo toho stáčíme kroky přímo proti dešti k jezeru Loch Coire nan Grunnd. Ve volném terénu pokračujeme velmi pomalu. Namířeno máme k pěšině, která vede k bothy Dibidil.
Přicházíme na bahnitou cestičku. Oba usuzujeme, že bude lepší jít spíš terénem okolo, a tak klopýtáme dál. Ujít devět kilometrů nám dává zabrat. Do hezké bothy u mořského břehu přicházíme až v podvečer. V chatě nás vítá postarší holandský páreček. Jsou tu dvě místnosti, a tak si vybíráme tu „prázdnou“.
Venku je mordor. Prší jako z konve. V pauzách mezi deštěm se jdeme vykoupat do nedalekého potoka. Vaříme večeři a spřádáme plány na další den.
Isle of Rum, druhý den v dešti
Celou noc propršelo. Ráno na tom není nijak lépe. Prší jako z konve. Snídáme a přemýšlíme, co dál. Ani jeden z nás nechce zůstat celý den v chatě, a tak se nakonec přemlouváme a vycházíme „na lehko“ do podmračeného dne.
V plánu máme výšlap na nedaleký vrchol Beinn nan Stac (546 m). Co chvíli nás chytá nějaká ta „horizontální“ přeháňka. Nepropustná vrstva mraků zakrývá polovinu hory před námi. Stoupáme vzhůru, ale když se dostáváme až na úroveň mraků, vítr začíná sílit. Před námi jsou ostré skalnaté špičáky. Terén a podmínky se natolik zhoršují, že se nakonec rozhodujeme k návratu.
Do Bothy přicházíme sice promočení, ale alespoň trochu unavení. Odpoledne se ještě jdeme pojít okolo pobřeží. Pak už až do večera „zevlíme“ na chatě.