Stále častěji dostávám otázky typu: „Tak co Muslimové?“, „Jací jsou tam Muslimové?“ Jak tam s těmi Muslimy přežíváš?“ Musím říct, že jsem již cestovala po různých zemích, s různou kulturou, tradicemi a náboženstvím, ale nikdo se mě nikdy nezeptal: „Tak co Židé v Izraeli?“, „Co hipíci na Havaji?“, „Co Římsko-katoličtí Křesťané v Arménii?“ nebo „Co Muslimové v Turecku?“ Hold před třemi lety byla asi situace a nálada v Evropě jiná.
Je mi jasné, že zvláště po výsledku posledních českých voleb, se s touto tématikou dostávám na tenký led. Ještě než cokoli napíšu, chtěla bych říct, že se v článku vyskytují pouze mé osobní, subjektivní názory. Nepropaguji žádné náboženství. Sama mám svou vlastní víru, která se skládá z myšlenek několika náboženství.
Nikdy jsem nebyla v Iráku nebo Iranu, a tak nevím, jací jsou Muslimové tam. Nemohu soudit. Indonésie je nejlidnatější muslimský stát. Ostrov Pulau Balai se nachází tři hodiny lodí od severozápadního pobřeží Sumatry. Administrativně spadá do regionu Aceh, kam patří severní část Sumatry a přilehlé ostrovy.
V Acehu se dodržují muslimské tradice. Mimo jiné zde stále ještě platí zákon šaría. Místní se pětkrát denně modlí, což, jak jsem se od zdejších žen dozvěděla, představuje pětiminutové zastavení a modlitbu. Odpoledne jsou modlitby pro muže delší. Na našem ostrově si například mezi pátou a sedmou nenakoupíte. Všechny obchody jsou kvůli modlitbám zavřené.
Ženy jsou zahaleny šátkem hidzab, který je v současné době často vnímán jako módní doplněk. Například kamarádka Desi má doma okolo 30(!) kousků tohoto šátku. Ne všechny ale hidzab nosí. Mám kamarádky Muslimky, které jsem v šátku nikdy neviděla, a potom mám zase takové, které by bez šátku nevyšly ven. Přitom se všechny modlí a všechny věří v Alláha.
Další důležitou tradicí je zahalení ramen a kolenou. Bikiny se tu na pláž opravdu nenosí. Doma si můžete obléknout, co chcete. Vyjdete-li ale ven pouze v tílku nebo krátkých šatech, je to, jako byste v Praze vyšli na ulici ve spodním prádle. Lidé by se asi začali otáčet. Někdo by možná začal pískat nebo mít nejapné poznámky. Tady byste „pouze“ urazili místní kulturu a lidi by si nejspíš pomysleli, že jste hloupý neznalý turista.
Když se mě kamarádi ptají: „Jací jsou Muslimové na našem ostrově Pulau Balai.“ Nevím, co mám odpovědět. Sama totiž nevím, jací jsou Muslimové. Korán jsem nikdy nečetla. Nevím, jaké jsou s náboženstvím spojené tradice a zvyky. Rozumím Křesťanství, ve kterém jsem byla vychovávaná. Kdyby se mě někdo zeptal, jací jsou v České republice Křesťani, musela bych odpovědět, že ne všichni jsou dobří Křesťané. Protože ne všichni ctí desatero a jednají dle křesťanských tradic (A to i přesto, že chodí do kostela, modlí se a ctí Vánoce a Velikonoce.).
O zdejším ostrově vím jen jedno: Lidé na Pulau Balai jsou neskutečně milí, laskaví a ochotní pomoci. Když mají víc, než potřebují, rádi se s vámi nezištně podělí. Jsou to lidi vesměs skromní, s úsměvem od ucha k uchu, věčně se radující ze života. Ale stejně jako všude jinde na světě, také tady se pomlouvá a klevetí.
I přesto, že nemají tolik, jako máme my v Evropě, zdají se mi mnohem šťastnější a spokojenější. Nežijí, aby pracovali, ale pracují, aby žili. Nepřijdou mi chudí, jen k životnímu štěstí nepotřebují tolik materiálních věcí, jako potřebujeme my.
