„Jak se máš? Co budeš dnes dělat? Můj bratr se žení, nechceš se jít podívat na svatbu?,“ píše mi moje nová indonéská kamarádka Siska zprávu přes whatsapp. Neodmítám. Právě naopak. Jsem z pozvání nadšená. „Jenže co si mám vzít na sebe?,“ přemýšlím a píšu další zprávu. Společenské šaty jsem si do Indonésie opravdu nebrala. „Stačí, když si vezmeš něco, co zakrývá ramena a kolena,“ píše mi Siska a já probírám svůj ubohý šatník. Nakonec volím trochu nevhodné turecké kalhoty, tričko a žabky.
Sraz máme v jednu hodinu. Dávám peníze do obálky (dar novomanželům), a když vidím, že má kamarádka ještě zdaleka není připravena, odcházím čekat domů. Bydlíme hned vedle sebe. Po hodině a půl přichází jako úplně jiný člověk: Vystrojená v červených šatech a na hlavě dle tradice šátek zakrývající vlasy. Siska je sice muslimka. Modlí se ke svému bohu, ale v šátku jsem ji ještě nikdy neviděla.
Svatba se koná hned ve vedlejší ulici. Konečně chápu celodenní falešný zpěv a rámus. Přicházíme k „výběrčím dárků“ a seznamu hostů. Zapisujeme se a odkládáme dary. Procházíme okolo pódia, pod kterým je vyskládáno několik řad židlí. Na pódiu se zpívá. (Až posléze mi dochází, že se jedná o karaoke.)
Od Sisky se dovídám, že její bratr musel za nevěstu jejím rodičům zaplatit padesát miliónů! Na české peníze to dělá něco okolo osmdesáti tisíc. (Pozn. Učitelka na našem ostrově bere přibližně dva až tři miliony měsíčně.) V penězích samozřejmě není započítána cena samotné svatby, nebo třeba tříměsíční svatební cesta, kterou si nevěsta se ženichem již „odbyli“. Všechny náklady platí ženich.
Přicházíme do místnosti s nevěstou a ženichem. Ženich spí na posteli. Přeci jen - třetí den svatby ve třech městech okolo Indonésie, to dá zabrat. O nevěstu se starají dva vizážisté. Oblékají ji do tradičního indonéského zlatého svatebního oděvu. Na hlavu posazují obrovskou zdobenou korunu. „Wow!,“ vzdychám a zírám na tu krásu. Nevěsta se nemůže ani hnout. Další a další přívěšky a náramky ji nasazují zaplacení vizážisté, kteří ji i krmí.
Zjišťuji, že celá úprava budoucí manželky trvá okolo dvou hodin. „Uf,“ říkám si a jsem ráda za naši jednodušší bílou evropskou variantu. „Mohu si ji vyfotit?,“ ptám se, ale brzy mi dochází, že jsem v Indonésii. Tady po vás lidi přímo žádají, abyste si je vyfotili a nejlépe si s nimi rovnou udělali selfíčko. Fotím nevěstu ze všech stran, a pak se rovnou fotím i s vizážisty a všemi přítomnými v místnosti.
Z místnosti vycházíme společně mezi svatebčany. Ti si ale nevěsty ani ženicha nevšímají a dál se soustředí na oblíbenou zábavu, karaoke. Další foto a ještě jedno. Každý se chce vyfotit. Jsem jako u vytržení. Tolik vzruchu, vůní, barev. Nevím, kam se koukat dřív. Najednou mi dochází, že jsou mezi pozvanými svatebčany pouze ženy. „Přes den je party pro ženy, večer/odpoledne pro muže,“ vysvětluje mi Siska.
Přicházíme k jídlu. Na stole jsou vyskládány jednotlivé indonéské pochoutky. Neznám ani jednu, a tak si nabírám od všeho trošku. Jídlo je pálivé, ale naprosto výborné. Na pultíku jsou i sladkosti. Zkouším tradiční kokosové kuličky s rýžovou moukou, pudink a další banánovo-kokosové placičky s kukuřičnou moukou. S evropským cukrovím se zdejší chutě nedají srovnat. Alkohol byste tu hledali marně.
Ani jsem si nevšimla, že nevěsta se ženichem odešli do domu a už jsou zase zpátky. Tentokrát v modro-bílých šatech. Nevěsta má dokonce umělou kytici ve stejných barvách. „To je evropský styl,“ říká mi Siska a doplňuje: „Nevěsta si mění šaty třeba i šestkrát za den!“
Jak zjišťuji, indonéská svatba je na rozdíl od té české jednou velkou karaoke párty s občerstvením. Zpívá se už od poledne. Okolo Páté hodiny je pauza. Večer po modlení pak přichází mužští svatebčané.