Na ostrov Sa Dragonera
Vstáváme o poznání dřív než včera. Balíme a loučíme se s Elenou, paní, která nám v rámci Airbnb pronajala svůj nevyužívaný pokoj. Dokupujeme zásoby jídla a vyrážíme na autobus do Andratx. Za necelou hodinu jízdy vysedáme v tichém podmračeném městečku. Dnes máme v plánu dojít do Sant Elm, městečka, které se nachází na západním pobřeží ostrova. Je poledne. Nespěcháme. Jdeme si sednout na lavičku do místního parku a obědváme.
Procházíme skrz hezké kamenné uličky v Andratx a po hodince přicházíme do S´Arracó. Vítá nás příjemné tiché městečko s několika kavárnami a restauracemi. Obvazujeme první puchýře a pokračujeme směrem k Sant Elm, tedy abych byla přesná, k věži Torre de cala en Basset. Ta se nachází přibližně kilometr severně od města. Silnici necháváme za zády a postupujeme skrz suchý mallorský les, který dobře znám z předchozího putování. Křižujeme trasu GR 221 a klesáme k vyhlídce nad pláží Cala en Basset, která je na dohled od věže.
Stoupáme opět vzhůru a dostáváme se k polorozpadlé strážní věži, dalšímu dílu mallorské protipirátské obrany. Před námi se z mořské hladiny zvedá ostrov a Přírodní park Sa Dragonera, který svým tvarem připomíná tělo ležícího draka.
Pokračujeme okolo skalnatého pobřeží směrem do Sant Elm. Přicházíme do tichého městečka. Je začátek října a já jen zírám. „Před čtrnácti dny tu bylo rušno, teď jsou některé restaurace a obchody zavřené,“ přemýšlím nahlas a doplňuji: „Hold se asi blíží konec sezóny.“ Jdeme zkontrolovat zítřejší trajekt na ostrov Sa Dragonera a v jednom z obchodů kupujeme víno a olivy, dnešní večeři :) .
Odkládáme těžké batohy a využíváme prázdných lehátek a slunečníků. Na pláži už není nikdo. Slunce pomalu zapadá. Přemýšlíme, kde si dnes usteleme, ale nakonec nás přemáhá lenost, a tak zůstáváme přímo ve vzdálenějším rohu pláže.
Výlet na ostrov Sa Dragonera
Napůl sežrané od komárů, vstáváme do podmračeného rána. Balíme věci a jdeme směrem k městskému molu, místu, odkud vyjíždí lodě na ostrov Sa Dragonera. Nevíme, zda je na ostrově možné přespat, a tak abychom toho zvládly a viděly co nejvíce, rozhodujeme se pro ranní loď, která z přístavu vyjíždí už v 9:45.
Nasedáme na malé plavidlo. „V kolik pojedete zpátky?,“ ptá se nás pan výpravčí. „Zítra?,“ zkoušíme to ukecat, ale máme smůlu. Bez povolení můžeme na ostrově zůstat pouze jeden den. Vybíráme si tedy nejpozdější trajekt, který odjíždí zpátky na pevninu už ve tři hodiny odpoledne.
Připlouváme do průzračné zátoky. U správců parku si necháváme batohy. Bez zátěže jsme mnohem rychlejší. Prvním cílem je vrchol s vyhlídkou Na Pópia (cca 300 m). Stoupáme po příjemné kamenité zikzag cestičce vzhůru. Okolo nás uskakují malé roztomilé ještěrky. Nejvíc jich objevujeme na keřících tymiánu, ze kterého sají květní nektar.
Přicházíme na vrchol. Je nádherně, ale hory na východě jsou zahaleny v mracích. Bavíme se s dalším turistou, osamělým Walesanem a užíváme si zdejší výhledy. Klesáme k místním ruinám a dáváme si oběd. Okolo nás se objevují stovky ještěrek. Vypadají jako malí dinosauři. Vůbec se nebojí. Jde z nich strach.
Po obědě se vracíme zpátky dolů. Do odjezdu poslední dnešní lodě zbývá hodina. Adéla si chce užít trochu toho ležení u pláže. Rozdělujeme se. Já jdu ještě prozkoumat maják, Far de Llebeig, který se nachází na jihozápadním pobřeží. Nemám moc času, a tak jdu k majáku opravdu rychlým tempem. „Ještě, že je Sa Dragonera tak malá,“ myslím si, když se dostávám na druhou stranu a překonávám poslední zátočinu na jihozápadě ostrova. Fotím obrovská skaliska a rozpadající se budovu majáku. Kontroluji hodinky. Musím jít zpátky.
K přístavu doslova běžím. Dochází mi voda. „Před plavbou si musím ještě přebalit batoh,“ dochází mi. Minuty ubíhají jako o závod. Přibíhám k molu pět minut před odjezdem. Je tu i náš kamarád Walesan, a tak se opět dáváme do řeči. Ukazuje mi knihu s titulem: „70 nejkrásnějších mallorských treků“. S nadšením si listuji a zjišťuji, že mám za sebou téměř všechny.
Připlouváme zpátky do Sant Elm. Koupeme se v moři a dáváme si sprchu. John nás zve na pivo. Přijímáme. Jedno pivo, a poté se loučíme. Jdeme stopovat do Valldemossa, kam se k našemu překvapení nakonec v podvečer opravdu dostáváme.
rychle usínám.