Poutní klášter v Lluc a stopování na druhou stranu ostrova
Vstáváme s modrou oblohou nad hlavou. Balíme věci a jdeme směrem k pláži Sa Calobra. Moře je daleko divočejší než během včerejšího večera. Místa, kde jsme před několika hodinami večeřely, jsou nyní zalita mořskou vodou. Na pláži je jen páreček gayů a fotograf. Brzy všichni odchází, a tak si můžeme zdejší přírodní div vyfotit úplně bez turistů.
Pozorujeme měnící se mořskou hladinu, a poté už opět procházíme jeden tunel za druhým „a vracíme se v čase“ do civilizace dvacátého prvního století. Míříme přímo ke sprše. Pět minut pod tekoucí vodou a jsem jako nový člověk. Snídáme na lavičce a přemýšlíme, jak se dostaneme zpátky na hlavní silnici.
Před námi je několika kilometrové stoupání vzhůru. Je ráno. V Sa Calobře, kde silnice končí, není jediný turista. Jdeme tedy pěšky. Osm zátočin a za námi slyšíme první automobil. Zvedáme palce, ale auto projíždí dál. Nedá se nic dělat, musíme pokračovat dál po svých. Další kilometr vzhůru a další auto. Máme úsměv od ucha k uchu a zvednuté palce. Auto zastavuje.
Máme štěstí, Mallorčan nás veze přímo, kam potřebujeme, před klášter v Lluc. Ze Sa Calobry jedeme po klikatící se silnici stále vzhůru. S každou zátočinou si užíváme nové a nové výhledy na ostré špičky pohoří Serra de Tramuntana (UNESCO). Byla bych nejradši, aby řidič zastavil a my si mohly zdejší krajinu pořádně prohlédnout, z jedoucího auta nestíhám všechny vjemy vstřebat. Místo toho přejíždíme sedlo v Nus de Sa Calobra a klesáme k hlavní silnici Ma-10.
S řidičem se loučíme u kláštera. Nejdříve ze všeho jdeme vyměnit hnusnou vodu v lahvích za výbornou vodu z místního pramene. Až potom se vracíme k hlavní místní atrakci, klášteru a nejdůležitějšímu poutnímu místu ostrova. Procházíme skrz hezké klášterní zahrady, prohlížíme si výstavu o zdejším komplexu a jdeme se podívat do krásného zdobeného klášterního kostela. Chvíli posedíme, a pak už se všemi věci stoupáme na nedalekou vyhlídku nad klášterem.
V zahradách se konají trhy. Díváme se na všechny možné tradiční řemeslné výrobky a dobroty. Samozřejmě musíme také něco ochutnat. Bereme si sladké a slané pečivo a usedáme do zahrad.
Po návštěvě Lluc jdeme opět stopovat. Chceme se dostat do historického městečka Pollenca. Místa, kde oficiálně končí GR 221. Přijíždíme do města a loučíme se s mladou řidičkou. Před námi je další z hezkých historických měst ostrova. Opět výrazně tišší než před čtrnácti dny (v září), kdy jsem tudy procházela posledně.
Procházíme okolo několika kostelů. Úzkými uličkami se dostáváme na náměstí před kalvárii. Sedáme si do stínu a pozorujeme hemžení okolo. Abychom po schodech vzhůru nemusely tahat batohy, jdeme ke kostelu El Calvari, který pohledově zakončuje kalvárii, každá zvlášť.
Přemýšlíme, kam vyrazit dál a jakou část z Mallorky ještě prozkoumat. Před námi jsou poslední dva dny našeho putování. Nakonec se rozhodujeme k radikální cestě na jihovýchod ostrova. Namířeno máme do městečka Porto Cristo. Naivně si stoupáme k silnici a přesto, že je již odpoledne, zvedáme palce. Nikdo nám nezastavuje. Z nedaleké restaurace na nás volá pán a výbornou angličtinou se nás ptá, kam potřebujeme. Po naší odpovědi se jen zasměje. I tak nám ale nabízí, že nás odveze alespoň do Inca.
Ze Salvadora se vyklubal milý světaznalý Mallorčan, který nás nakonec veze až na výpadovku za městečko Sineu. Děkujeme a loučíme se. Na další auto musíme čekat trochu déle. Nic nejede. Nakonec nám ale zastavuje příjemný německý páreček. Anglicky nemluví, a tak musím oprášit svou dávno zapomenutou němčinu a rukama nohama vysvětlovat náš příběh. Němci nás vezou až do centra Porto Cristo. Jsem nadšená nejen ze své němčiny, ale hlavně z toho, že jsme se sem dnes doopravdy dostaly.
Kupujeme si oslavné pivečko a večeříme u vstupu do slavných jeskyň Coves del Drac. Pak už jdeme směrem k pobřeží. Na útesech nacházíme rovné místečko na spaní.
rychle usínám.