Den ve 4* hotelu s all inclusive a poslední výpravy do hor
Tak jo, přiznávám se. Alespoň jeden den jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je, být celý den zavřená ve 4* hotelu s all inclusive. Aby mi nebylo líto promarněného dne, večer před testovacím hotelovým dnem jsem se patřičně „upravila“ v místním baru. Moje testování hotelového povalečství tak vlastně začalo už včera.
Budík jsem zrušila. I tak ale vstávám v půl desáté. Je mi strašně. Přemlouvám se ke snídani. Vylévám zbytky Aperol Spritz do záchodu, a pak si dávám studenou sprchu. „Jít či nejít?,“ přemýšlím, ale pak se odhodlávám a vyrážím do hluku restaurace. „Ahoj Kláro,“ zdraví mě číšníci ze všech stran. Přiznám se. Některé si ze včerejška nepamatuji.
Snažím se navodit neutrální úsměv. Jdu přímo ke slanině a vajíčkům. Pomalu snídám. Přesto, že je už po desáté, lidé si stále ještě nabírají další a další jídlo. Potkávám oblíbeného barmana, který na mě spiklenecky mrká. „Dnes jsem ve střešním baru. Přijď,“ říká mi a já slibuji, i když vůbec netuším, kde je střešní bar.
Vracím se zpátky na pokoj. Beru si plavky, ručník a vodu a scházím k moři. Na recepci potkávám oblíbenou recepční, Radoslavu. Chvíli se bavíme o mallorské krajině, lezení a horské turistice, a pak si jdu zaplavat do moře.
Nebaví mě to. Vracím se na lehátko. Nudím se k smrti a ještě k tomu mi je zle. Pozoruji okolní turisty, kteří se už od 10:30 zase přecpávají v plážovém baru. S recepční Radoslavou (původem Rumunka, která plynule přechází mezi němčinou, angličtinou a španělštinou) se bavíme o místní situaci. Zajímá mě, kolik je v hotelu hostů, jak se tu lidi chovají, kam se dává všechno to jídlo, co zbyde atd…Nakonec se ptám na střešní bar a zjišťuji, že se jedná o VIP zónu na terase mé budovy.
Jdu se podívat na střešní terasu, kde se na mě usmívá Enrique (Původcem Kolumbijec, který se na Mallorcu přestěhoval už před mnoha lety.). Nabízí mi skleničku Aperolu. Otřesu se při představě, že bych měla zase pít a dávám si jablečný džus s vodou.
Jdu prozkoumat terasu. Několik menších bazénků, vířivky, pohodlné postýlky s nebesy. Zabírám si jednu pouze pro sebe. Ležím a nudím se. Naštěstí tu je Enrique, který se nudí taky. Bavíme se a já piluji svou ubohou španělštinu. Terasa je prázdná. Je čas oběda. „Měla by ses jít najíst,“ říká mi barman a já jen nesouhlasně kývám hlavou: „Jsem plná ještě ze snídaně.“ „Tak si dej aspoň Martiny,“ odpovídá a já s odporem odmítám. Nakonec mi nabízí celou lahev Proseca, kterou si mohu vzít s sebou a užít třeba zítra. Všechno odmítám. Ve tři hodiny se šourám do restaurace. Dávám si salát, sýr a další slaninu.
Umírám nudou až do večera, kdy jdu konečně spát. Usínám s myšlenkou, že: „Zítra mě čeká můj poslední mallorský den.“
Poslední mallorský dne
Vstávám už v osm. Balím všechny své věci. Sprcha a poslední luxusní snídaně v hotelu. Loučím se s recepčními a děkuji za výborný servis. V 9:30 mě vyzvedává Jordi. Namířeno máme k výběžku Alcúdia, konkrétně ke kostelu Ermita de la Victória. Po půlhodině jízdy parkujeme a pokračujeme pěšky vzhůru. Jdeme okolo skal, které tvoří vrchol Puig del Romani (387 m), a pak nás čeká maličký úsek s ocelovým lanem. (Po předchozích zkušenostech ze slézání Massanelly a hledání cesty směrem k jeskyním čarodějnic trochu nuda.)
Přicházíme na vrchol Penya del Migdia. Rozhlížím se po okolí a snažím se zapamatovat každý detail zdejší krajiny. Zpět scházíme stejnou cestou. Za hodinu a půl jsme už u auta. Do odletu letadla zbývá několik hodin, a tak se rozhodujeme pro další výlet.
Východní výběžky necháváme za zády a jedeme po dálnici směrem k Palmě. Odbočujeme na sever na silnici směrem k městečku Bunyola, kde obědváme a necháváme auto. Stoupáme skrz suchý les vzhůru. Po necelých dvou hodinách přicházíme na vrchol Penyal d´Honor (802 m). Před námi se otevírá pohled na jižní stranu pohoří Serra de Tramuntana. Přemýšlíme, jaké vrcholy odtud můžeme poznat, když v tom přichází na vrchol dva kluci, Češi. Chvíli se bavíme, a pak už musíme zpátky k autu. Za necelé 4 hodiny mi to letí.
Vracíme se zpět okružní cestou. V Bunyole kupujeme jídlo, a pak už ujíždíme k letišti. Přijíždíme necelou hodinu a půl před odletem. Loučím se s Jordim a děkuji mu. Poslední čtyři dny jsem si opravdu užila.
Pak už nezbývá než proběhnout směrem ke kontrolám a najít odletovou bránu. Na záchodě si stíhám ještě opláchnout obličej, a pak už mizím v řadě dalších cestujících.
rychle usínám.