Horská túra z Valldemossy do Soller
Přespáváme na vyhlídce nad městem. Je zataženo. Šedivé mraky zakrývají okolní hory. Vstáváme a rychle všechno balíme. Právě včas. Začíná krápat. Vracíme se do města. První zastávkou je kavárna s ranním kafíčkem a čajem. Po hodině vycházíme do úplně jiného dne. Je jasno. Valldemossa se jako každý den i nyní plní turisty.
Dnes máme v plánu horský přechod z Valldemossy do městečka Sóller. Jdeme po lesní cestě směrem k jeskyním Cova de s´ermitá Guillem. Odbočujeme na cestičku doprava a pomalu stoupáme vzhůru. Co chvíli se nám odkrývá nový pohled na město pod námi. Vycházíme z lesa a dostáváme se na kamenitou část. Cestu nám ukazují náhodně postavené pyramidy a sem tam nějaká červená mikro-značka. Jdeme mimo pěšinu. Stále ale držíme správný směr vzhůru.
Přicházíme na rozcestí Pla dets Aritges. Terén se mírní. Dostáváme se na náhorní planinu. Před námi je vrchol Puig Gros (938 m) s několika turisty. Vychutnáváme si zdejší výhledy. Svačíme až o kousek níž, před odbočkou k vrcholu Puig des Teix (1064 m). Nad hlavou se nám honí mraky. Schovávám solární nabíječku. Dnes je k ničemu.
V Racó Perdut odbočujeme z trasy GR 221 a stoupáme směrem k vrcholu Puig des Teix. Překračujeme kamennou zídku, u které je nápis „zákaz vstupu“ a pokračujeme dál. Zajímá mě, jaké výhledy jsou z vrcholu před námi. S Adélou se tedy rozdělujeme. Já stoupám vzhůru, ona odpočívá u rozcestí pod kopcem. Z Puig des Teix mám hory i téměř celý ostrov jako na dlani. S nevolí pozoruji přicházející mraky, a poté klesám přes další kopec zpátky na cestu.
Přicházím k Adéle, která mi ukazuje rozkládající se mrtvolu osla. Já ji na oplátku ukazuji mobil, který jsem našla cestou dolů v křoví. Zkoušíme přístroj oživit, ale nedaří se nám to. Mobil je zablokovaný.
Hezkou cestičku necháváme za zády a odbočujeme mezi kameny vzhůru. Po dvou kilometrech mi dochází, že jsem u osla nechala sluneční brýle. Přemýšlím, zda se vrátit, nebo zda se s brýlemi navždy rozloučit. Nakonec se vracím. Beru si s sebou pouze lahev s vodou a mobil. Po dvaceti minutách přicházím k oslovi. Brýle tu jsou přesně tak, jak jsem si je sem položila. „Hold kdo nemá v hlavě, musí mít v nohou,“ pomyslím si a sbíhám zpátky k nyní již odpočaté Adéle.
Pokračujeme po ostrých vápencových kamenech až k vyhlídce na vesničku Deia. Před námi je ostré klesání do údolí k městečku Soller. Poslední pohled na horskou planinu a první krok směrem k lesu. Klesáme tak trochu cestou necestou. Značení je tady mizerné. Přicházíme na hranu hlubokého kaňonu. Scházíme po klikatící se cestičce do údolí a přemýšlíme, kde dnes budeme přespávat.
Přelézáme další kamennou zídku, u které je směrem od nás instalována cedule „zákaz vstupu“. Trochu klidnější, že už nás za nedovolený vstup „nikdo nezastřelí“, pokračujeme okolo skal dále do údolí. Je nám jasné, že přijít večer do Solleru nedává žádný smysl. Místo toho tedy hledáme nějaké skryté místečko cestou z hor.
Přicházíme do chatové oblasti a objevujeme opuštěnou zahradu. Začíná se stmívat. Schováváme se do spodního rohu zahrady pod poslední terasu. Nikde nikdo. Ze spánku nás ruší pouze dorůstající měsíc.
rychle usínám.