Vstáváme s východem slunce. Pod námi se blyští bílé mraky. Nad námi je modrá obloha. „Inverze,“ vzdychám a rozhlížím se okolo. Balíme věci. Vařím snídani a Hamish opět schází několik stovek výškových metrů pro vodu.
Před námi je první dnešní stoupání, třetí vrcholek z pohoří Five Sisters of Kintail, Sgúrr na Carnach (1002 m). Stoupáme tedy vzhůru. Pozoruji moře mraků pod námi a pojmenovávám okolní vrcholky. Viditelnost je neskutečná.
Další klesání do sedla a ostré stoupání na Sgúrr na Ciste Duibhe (1027 m). Před námi je poslední z pěti vrcholků Sgurr nan Spainteach (990 m). Terén se začíná uklidňovat. „Pět sester z Kintail“ necháváme za zády. Dopíjíme dvě ze tří lahví s vodou. Nikde žádný potok, ani kaluž. Hřeben je úplně vysušený. „Slunce a nedostatek vody? Jsme vůbec ještě ve Skotsku?,“ pomyslím si.
Pokračujeme dál přes Bealach an Lapain, Saileag (956 m) a Sgurr a Bhealaich Dheirg (1036 m). Každou chvíli musím zastavovat a zavzdychat: „To je krása!“ Skotské hory se mi ještě nikdy takto neukázaly. Okolo nás není jediná známka civilizace. Děkuji horám, mrakům, slunci, dešti a všem přírodním elementům, že nám dovolily nahlédnout. Následuje další vzdych :) .
Před námi je stoupání na Aonach Meadhoin (1001 m), ze kterého poprvé vidíme konec hřebene u přehrady Cluanie. Pod námi se jako úzká šňůrka klikatí rušná silnice A87. Pozorujeme druhou stranu hřebene, kterou se zítra a pozítří budeme vracet zpět k autu.
Vždycky jsem si myslela, že tuto větu o Skotsku nikdy nevyslovím, ale stalo se: „Je mi vedro!“ Převlékáme se do trička a kraťasů. Šíleně se potíme. Dopíjíme i poslední lahev s vodou. Jsme úplně na suchu.
Z vrcholu Sgúrr an Fhuarail (987 m) vidíme třpytící se hladinu jezera Loch a´Mhaoil Dhisnich. Začínáme být trochu líní. „Co kdybychom dnes došli pouze k jezeru a udělali si odpočinkové odpoledne?,“ navrhuji, a protože je Hamishovi všechno jedno, nic nenamítá.
Před námi je závěrečné klesání přes An Caorann Beag k silnici. Obhlížíme terén a jdeme přímo k malému zářezu, kde tušíme potok. Konečně slyšíme klokotání vody. Namáčím si zpocenou hlavu a plnými doušky piji vodu z horského potoka. Cítím, jak mě sluníčko spaluje. Mažu se opalovacím krémem.
Pijeme jako o závod, doplňujeme zásoby vody a pokračujeme směrem k hotelu Cluanie Inn. Na silnici A 87, jediné pozemní spojnici mezi Isle of Skye a pevninou, je rušno. Přebíháme mezi auty z jedné strany silnice na druhou a vracíme se zpátky do přírody. Překračujeme most přes řeku Cluanie, která se vlévá do místní stejnojmenné přehrady, a po několika metrech začínáme opět stoupat.
Před námi se objevuje jezero Loch a´Mhaoil Dhisnich. I přesto, že je teprve pět hodin odpoledne, třpytící se hladina průzračné vody, slunce a fakt, že se po dvou dnech potřebujeme vykoupat, nás přesvědčují, abychom zde naši dnešní etapu ukončili.
Ukolébáni sluncem, teplem a pohodou tedy velmi neprozřetelně stavíme stan přímo na břehu jezera. Koupeme se, pereme a vaříme. Je krásně. „Jako bychom byly v Evropě,“ přemýšlím nahlas a srovnávám místní podmínky se slunečnou Itálií. Slunce pomalu zapadá. Jdeme spát.
