I přesto, že už několik let nevěřím na výklad Boha křesťanskou církví a dávno jsem si vytvořila svoje „soukromé náboženství“, Vánoce slavím. Ne vždycky je to ale doma v přítomnosti všech blízkých. Letošní Vánoce jsou třetími svátky, které trávím na cestách.
Ty první, které zpochybnily tradici „domácích Vánoc“, byly už před několika lety v Ugandě 4560 metrů nad mořem v horské boudě Elena. Patřily k jedněm z těch nezapomenutelných. Rozlámané vánoční cukroví, kolegy z tranzistorového rádia a dárek v podobě zapůjčení teplejšího spacáku. Co víc si na Vánoce přát? „Hlavně se pořádně vyspat před zítřejším výstupem na Mt. Margarita,“ mysleli jsme si všichni.
Ty druhé, které zpochybnily 24. 12. jakožto jediný možný den oslav, se odehrály před dvěma lety, přesně patnáct dní před Vánocemi, kdy jsem přijela na návštěvu do Čech. Samotné Vánoce jsem pak „oslavovala“ v tichosti ve Skotsku.
I letošní svátky patřily k jedněm z těch nezapomenutelných a to i přesto, že jsme oslavovali v muslimské Indonésii. Koupili jsme ryby, a protože dobře známe místní, kteří se veškerého našeho uvařeného jídla spíše bojí, do „nákupního košíku“ přidali i pytlík s rýží. „Co by to bylo za Vánoce, kdybychom si neudělali tradiční štědrovečerní salát,“ říkala jsem si a plnila další pytlík obyčejnými bramborami, avokádem, cibulí a vejci.
Přípravy salátu se ujmul Pavel. Já jsem měla na starost jen uvařit rýži v zapůjčeném rýžovém hrnci. Ryby vybral a nakoupil kamarád Topenk, a o oheň na grilování, který jsme rozdělali z kokosových ořechů za kuchyní, se postaral kamarád Man.
Na večeři jsme pozvali čtyři nejbližší místní kamarády a spolupracovníky. Popravdě jsem se trochu bála, že nám holčičí osazenstvo dá košem. Přeci jen, jít večer do domu k cizímu muži je v místní kultuře považováno za nepřípustné. Nakonec ale přišla jak Intan tak Desi. Dle místní tradice jsem si s holkami sedla na terasu, kde jsme čekaly, až kluci všechno připraví.
I přesto, že na ostrově nenajdete ani alkoholické pivo, místní zde i tak občas popíjejí. Ostrovní „podpultovkou“ je pálenka z kokosů. Prodává se v 0,6 l velkých lahvičkách od vody. Kokosovou příchuť ve zdejším alkoholu nehledejte. První chuť je řízná, až dochuť připomíná něco jako naší meruňkovici. Těžko říct, kolik má zdejší pálenka procent alkoholu. Málo to ale nebude. Tipuji okolo čtyřiceti a více procent. Můžete ji pít jen tak s ledem, případně tradičně zředěnou s nealkoholickým pivem.
Připravili jsme štědrovečerní stůl, zapálili tři svíčky a usedli k hostině. Nevadilo, že nám místo o cibulákový porcelán kovové příbory cinkají o plastové talířky. Důležitý byl obsah. Úžasná pečená ryba, výborný bramborovo-avokádový salát, skvěle uvařená rýže (Pozn. Právě jsem se zamilovala do rýžového hrnce.) a kamarádi u jednoho stolu.
Po večeři přišel na řadu i zákusek: meloun a kokos a samozřejmě dárky. Vzhledem k tomu, že se tady snažíme o rozšíření ekologické gramotnosti, nemohli jsme našim kamarádům dát ni jiného než ekologické znovu použitelné plátěné nákupní tašky.
O půlnoci, kdy přišel na řadu tanec, se s námi holky rozloučily. My ostatní jsme to samozřejmě roztáčeli mnohem déle. Až druhý den mi došlo, že místní kluci asi nikdy takovou „párty“ ještě nezažili.
