Cap de Formentor
Na Mallorce jsem už šest dní. Za tu dobu jsem stihla projít severní část ostrova, konkrétně dálkovou trasu GR 221. Teď je čas na návštěvu obydlenějších míst. Je večer. Slunce už dávno zapadlo a já si hledám místo na spaní. Jsem na nejsevernějším výběžku ostrova, Cap de Formentor. Odcházím od majáku a turisty, kteří sem přijeli pozorovat západ slunce, nechávám za zády. Po deseti minutách přicházím k poměrně dobrému místu- terasovitému chodníčku, který před lety sloužil jako jediná cesta k výběžku. Protože je noc, rozhoduji se zde zůstat.
Na dnešní noc není úplně příznivá předpověď. Cítím, jak se zvedá vítr. Obloha je pokryta mraky. Jdu spát. Probouzím se okolo třetí hodiny ranní. Vítr přináší první dešťové kapky. Co chvíli to nade mnou blýskne. Jsem na velmi exponovaném místě. Bez stanu, pouze se spacákem a karimatkou se začínám trochu obávat. Vypínám mobilní telefon a odhazuji kovové hůlky co nejdál od těla. Blesky blýskají dál. Silný vítr nepolevuje. Kontroluji popršený spacák. Tisknu se co nejvíce ke stěně chodníčku a přesto, že v křesťanského boha nevěřím, začínám se modlit otčenáš.
Přemýšlím, zda všechno nezabalit a nevypravit se na noční pochod. Pak ale dešťové kapky slábnou a nakonec utichají i blesky. Začíná svítat a já konečně usínám.
Po probdělé noci vstávám až v devět ráno. Balím všechny věci a vydávám se na cestu. Jindy přeplněná silnice zeje prázdnotou. Na mallorské turisty je příliš brzy. Jdu po starém terasovitém chodníčku, který co chvíli mizí mezi kamením. Konečně mám čas se zastavit po rozhlédnout se okolo.
Po několika kilometrech přicházím pod horu El Fumat (335 m). Opouštím stále ještě klidnou silnici a vydávám se přímo vzhůru. Slunce začíná žhnout. Nikde žádný stín. Jsem tu úplně sama. S každým dalším krokem vzhůru se mi odkrývají nové pohledy do krajiny. Z vrcholu El Fumat mám výběžek Formentor jako na dlani. Vidět je dokonce i maják na samotném cípu.
Z hory klesám směrem do údolí k pláži Cala Murta. Hledám divoké oslíky, kteří by ve zdejší krajině měli žít, ale mé snažení je neúspěšné. Potkávám pouze mnoho oslích bobků. Přicházím na téměř opuštěnou pláž. Tyrkysová voda se třpytí v záři poledního slunce. Jdu se podívat na vyhlídku, a poté pokračuji po hezké cestě dál.
Přede mnou je další stoupání. Tentokrát na vrchol Na Blanca (332 m). Procházím skrz sluncem spalovanou krajinu a potkávám první turisty. Pohodlná cesta se ztrácí. Směr udávají pouze z kamenů poskládané pyramidy. Přicházím na vrchol, ze kterého je snad ještě lepší výhled než z předchozího El Fumat. Pode mnou se leskne modrá hladina vody a dlouhá přírodní pláž. Chvíli pozoruji okolí, a pak už zase klesám směrem k vodě. Po chvíli ztrácím z dohledu i poslední kamennou pyramidu. Jdu tedy, jak terén dovolí, a klesám skrz suchý les do údolí.
Konečně se celá zpocená a špinavá ocitám na silnici. Rychlým krokem směřuji k pláži. Dochází mi voda. Naštěstí tu mají sprchy a veřejné záchody. Doplňuji vodu. Smývám pot a špínu. Dlouho se nezdržuji. Přeplněné pláži mi nejsou ničím blízké. Příjemná cestička pro pěší mizí. Musím jít po silnici. Doprava začíná houstnout. Přicházím k další vyhlídce, a poté vzdávám. Zkouším stopovat. Je tu rušno. Zastavuje mi asi třetí auto. Slováci mě vezou až na nejznámější a nej-turističtější vyhlídku na Formentoru.
Procházím se mezi davy turistů a po chvíli slyším slovenskou poznámku na svou českou vyšitou vlajku. Dávám se do řeči se dvěma mladými Slováky, a společně pak odjíždíme na vyhlídku Talaia d´Albercutx, pašeráckou strážní věž. Kluci mi nabízí odvoz zpátky k majáku na Formentor a následně „taxi“ do Port de Pollenca. Přemýšlím, zda se vracet, ale vzhledem k tomu, že jsem včera západ slunce „prokecala“ s Čechy, rozhoduji se ke společné cestě.
Vracíme se k pláži. První nutná zastávka- plavání. Po týdnu na Mallorce tedy zkouším i místní moře. Je podvečer a na pláži už skoro nikdo není. Vládne zde úplně jiná atmosféra, než když jsem tudy před několika hodinami procházela. Vracíme se do auta a odjíždíme k majáku. Právě včas, abychom si užili pohledy na zapadajícím sluncem osvětlené skaliska.
Vracíme se směrem do Port de Pollenca. Tak trochu si opět připadám jako „YES man“. Kluci mi totiž nabízí teplou sprchu a přespání v pronajaté vile v Alcudii a já ve vší počestnosti po týdenním putování s radostí přijímám.
rychle usínám.