Národní přírodní rezervace Reserva natural des Cap de Ferrutx
S Jirkou se loučím už doma. Marta mě veze autem zpátky do Platja de Muro, kde pracuje. Zavírám dveře od auta, ještě jednou děkuji za přístřeší a čisté oblečení, a pak už nezbývá než se rozloučit. Dnes mám v plánu dostat se zpátky do Národní přírodní rezervace Reserva natural des Cap de Ferrutx, která se nachází ve výběžku u Artá. Snažím se stopovat, ale v přeplněném městě mi to moc nejde.
Nakonec přicházím až k přírodnímu parku Parc Natural de s´Albufera. Zdejší močály jsou ideálním místem k pozorování vodního ptactva, a mimo jiné (jak se po půl hodině rychlé chůze na vlastní kůži přesvědčuji) i k získání dalších komářích štípanců. Po hodinové procházce mizím zpátky k silnici a zkouším opět stopovat.
Mám štěstí. Zastavuje mi řidič, který jede až do Artá. Ukrajinec, který pracuje pro luxusní společnost rozvážející ruské turisty. Bavíme se neskutečnou změtí jazyků – anglicky, slovensky, španělsky, česky, rusky, ukrajinsky a německy. Je zábava. Vysazuje mě u hradu v Artá a já se jdu opět podívat okolo hradeb.
„Jestli chceš, mohl bych ti ukázat jeskyně Cova del Artá. Mám tam kamarády a dostanu tě tam zadarmo. Pak bych tě zavezl až do Cala Mesquida, ať to máš blíž a nemusíš tolik chodit,“ navrhuje můj „osobní“ řidič, a já dle cestovatelské tradice souhlasím.
Nasedáme do auta a odjíždíme směrem k městečku Canyamel. Projíždíme hotelové rezorty, které před několika lety ještě neexistovali a dojíždíme až na konec silnice. Auto parkujeme přímo u vchodu do jeskyní. Čekáme necelých deset minut a pak nás už volá průvodce. Procházíme vstupem společně s ostatními návštěvníky a dostáváme se do bohatě zdobení síně. Jsou tu stalaktity, stalagmity, stalagnáty a všechny další formy krápníků. Nádhera. Vůbec nechápu, jak jsem se tu ocitla.
Procházím skrz jednotlivé místnosti a dostávám od Romana soukromý výklad. „Musel tu být už stokrát,“ pomyslím si. Po hodině návštěva končí. Jsem nasycena krásou. Nasedáme do auta a já už asi po desáté Romanovi děkuji. Další zastávka obchod. Potřebuji si doplnit zásoby.
Nabízím Romanovi koupené banány a čokoládu. S úsměvem na rtech odmítá a radši mě veze do bufetu. „Je to tady takové obyčejné, ale vaří tu dobře,“ informuje mě u mís s teplým bufetem. Začínám si připadat trapně. Snažím se mu vysvětlit, že mám peníze, a že ho za jeho ochotu ráda pozvu. „Nepřipadá v úvahu!,“ utíná mě hned v začátku a doplňuje: „Jsi můj host!“
S plným břichem odjíždíme do Cala Mesquida. Nahazuji batoh, který ztěžkl díky novým zásobám vody a jídla. Roman absolutně nechápe, jak můžu v takovém horku tahat takový batoh, a proč to vůbec dělám. Snažím se mu vysvětlit něco o svobodě a volnosti, ale pak raději začnu děkovat a přichází na řadu loučení. Objímáme se a já opět sama vyrážím okolo mořského pobřeží.
Jdu po skalnatém pobřeží vzhůru a dolů. Cizí turisty potkávám pouze okolo pláží. Nikomu se nechce chodit dál, než kam je nezbytně nutné. Přicházím k první kamenné věži, která dříve spadala do systému protipirátského varování. Na mořské hladině je párty loď. Diskotékové hity doléhají až ke mně. Pokračuji dál a za nedlouho se dostávám k horské chatě s´Arenalet des Verger. Prosím o doplnění zásoby vody a od strážce národního parku se dovídám, že pokud budu na Mallorce pouze bivakovat, můžu přespat kdekoli.
Děkuji za vodu a pokračuji skrz národní park dál. Chtěla bych dojít až k věži na vrcholu Sa Talaia Moreia (433 m), odkud bych měla báječný výhled na východní část ostrova. Pokračuji tedy po cestě do kopce. Odpolední slunce dodává zdejším horám teplý odstín. Cesta se začíná ztrácet. Jdu stále vzhůru. Mezi kameny hledám malé pyramidy, ukazatele cesty.
Konečně přicházím do vrcholové travnaté části. Odhazuji úplně propocený batoh a jdu se podívat po okolí. Vychutnávám si úžasné výhledy a ještě krásnější západ slunce. „Zítra touto dobou budu už v Palmě,“ přemýšlím při pozorování nespočitatelného množství hvězd nad hlavou.
rychle usínám.