Zrušený let, změna plánů …
S Adélou se loučíme po půl deváté ráno. Její let má odlétat už ve dvě hodiny odpoledne, tak chce být na letišti brzy a připravena. Já pokračuji okolo pláže dál na západ až do městečka Sa Rápida, kde zjišťuji, že autobus do Palmy odjíždí až za dvě hodiny. Nechce se mi čekat na zastávce a místo toho jdu skrz klidné městečko dál.
Procházím ztichlým městem a v Son Bieló zkouším jen tak zvednout palec a stopovat. Auto mi zastavuje. „Kam to bude?,“ pá se mě milý Němec. „Na letiště,“ odpovídám celá vysmátá a hned doplňuji: „Nebo kamkoli po cestě.“ Německý pár má namířeno do Palmy, a tak jsem za půl hodiny na letišti. Děkuji a loučím se.
Je 10:30 a já slyším první hlášení oznamující stávku letadel ve Francii. Jdu přímo do stánku Vueling a ptám se na svůj let. „Ne ne, všechno je v pořádku. Vás let je v letovém řádu. Vydržte, ještě se zeptám,“ oznamuje mi paní za přepážkou a pro kontrolu kamsi volá. „Ne, všechno v pořádku. Váš let odlétne dle řádu,“ potvrzuje informace a já jsem v klidu. Nakonec domů příliš nespěchám, takže kdyby to neletělo, nevadí.
V 11:00 přijíždí i Adéla. „Jaké shledání,“ směji se, když jí vidím. Kontrolujeme odletové tabule a zjišťujeme, že její let má dvě hodiny zpoždění. Času máme dost, a tak hledáme střešní terasu, na které dosušujeme spacáky a karimatky.
Okolo druhé hodiny procházíme kontrolou a hledáme Adélinu odletovou bránu. Vzhledem k tomu, že je polovina letů zrušena a zbytek opožděn na letišti vládne chaos. Každých deset minut dostáváme jinou informaci. Odletová brána je změněna asi sedm krát. Chodíme tedy tam a zpátky, podle toho, jaká informace zrovna svítí na odletové tabuli.
Konečně se lidi začínají řadit do fronty. Poslední obětí s Adélou a teď jdu hledat svůj let já. Přicházím k informační tabuli. Hledám, hledám…konečně vidím Nantes a na druhé straně tabule velkými červenými písmeny: LET ZRUŠEN. Ani nejsem překvapena. Jdu k informacím, kde lidi křičí, brečí a zase křičí. Jedním slovem hysterie. Slušně se ptám, co mám teď dělat a postupuji dle pokynů.
Jdu zpátky do odletové haly ke stánku Vueling. Fronta podobných zoufalců jako já se táhne až k druhé straně obrovské haly. Chvíli stojím ve frontě, a pak zjišťuji, že musím k odbavení zavazadel. Jdu tedy do druhé fronty. Po hodině toho mám dost. Je mi jasné, že jsou místní pracovníci zahlceni, a že to tak rychlé nebude. Jdu si tedy sednout a čekám.
Po další hodině se fronta od odbavení zavazadel zvedá a slučuje s frontou na informacích Vueling. Jen se dívám a dál sedím opřená o opěradlo. Fronta se konečně začíná alespoň trošičku zmenšovat. Jdu si tedy stoupnout za posledního a čekám. Po další hodině přicházím k okénku. Slečna přede mnou hystericky brečí a křičí. Zdejších pracovnic mi je opravdu líto.
„Dobrý den. Se mnou si nedělejte starosti. Můžu letět kdykoli. Jen příští úterý bych potřebovala být v Portu,“ říkám přepracované paní na přepážce a dodávám: „Dnes je to dost blázinec, co? Tak snad se to rychle vyřeší.“ Je úterý. První volný let je v pátek. Lidé za mnou šílí. Mnoho z nich musí být už zítra v práci. Nakonec se s paní domlouváme na sobotním spoji. Loučím se a s novou letenkou jdu do další fronty – k odbaveným zavazadlům.
Tady dostávám papírek a instrukce. „Dobrý den, bohužel jsou všechny hotely okolo Palmy plné. Bude Vám vyhovovat Alcúdia?,“ ptá se mě paní u odbavení a já jsem nadšená z výborné lokality blízko hor. „Vidím, že odlétáte až v sobotu. Takže vám píšu all inclusive čtyři noci,“ doplňuje slečna a já už to nevydržím a musím se začít smát. „Mám vůbec na takovou lokalitu nějaké oblečení?,“ přemýšlím v duchu a přehrávám si slova své sestřenky, která mi zrovna včera mluvila do duše: „Ty si prostě neumíš užívat. Pořád někde chodit pěšky a jíst nějaký blafy. O tom život přeci není.“
Společně s ostatními odcházím k přistavenému autobusu, který mě veze přes celý ostrov zpět do Alcúdia. Je jedenáct večer. Vystupuji u čtyřhvězdičkového hotelu Iberostar. Zdravím se s paní na recepci a chvíli si povídáme. Soucítím s ní. V jedenáct večer bych chtěla dělat jiné věci, než se otravovat s desítkami otravných a naštvaných turistů.
Odevzdávám svůj pas a společně s ostatními jdeme do restaurace, kde máme připraveny všechny možné dobroty. Je pozdě, a tak se příliš necpu. Vracím se zpátky do recepce, kde se stále ještě vybírají hotelové pokoje. Chvíli po půlnoci dostávám i já svůj pokoj. „Vybrala jsem vám jeden z nejlepších pokojů s úžasným výhledem na moře,“ oznamuje mi spiklenecky paní na recepci a já děkuji. Loučím se a jdu spát.
Procházím skrz hotelový rezort až k VIP části. Na výtahovém čudlíku mačkám číslo 5 a za nedlouho otvírám dveře do luxusního pokoje. Ještě štěstí, že jsem na zítřek domluvená s kamarádem Jordim na pořádný horský výšlap.
rychle usínám.