• Klara Skuhrava

Na motorce v dešti aneb Bali v monzunovém období


Tři dny okolo Bali, den první

V rámci mého indonéského pobytu jsem návštěvu Bali neplánovala. Dostala jsem se sem náhodou. Stejně tak jsem náhodou potkala i Vaška, se kterým jsem se rozhodla druhého dne vypravit na rychlou „obhlídku“ ostrova.

Nebyl čas ztrácet čas. Víza, hlavní důvod mé návštěvy, jsem měla mít vyřízené zanedlouho, a tak mi k návštěvě ostrova zbyly poslední tři dny. Předpověď počasí hlásala déšť. „Jak jinak, vždyť je monzunové období,“ pomyslela jsem si při kontrole předpovědi.

Konečně vyrážíme

Naší první zastávkou není chrám Pura Taman Ayun, nýbrž obchod s pláštěnkami. Akorát včas. Začíná pršet. Z Canggu, hipsterské čtvrti na západě Denpasaru, vyrážíme vzhůru na sever. K chrámu Pura Taman Ayun přijíždíme mezi prvními. Parkujeme motorku, kupujeme vstupné a jdeme se podívat na jeden z mnoha balijských chrámů. Je něco málo po deváté ranní. Ostatní turisté se nejspíš zalekli podmračeného dne. Na návštěvě místní památky jsme tak úplně sami.

Z Pura Taman Ayun pokračujeme dále na sever. I v Sangeh Monkey Forest (Sangeh opičím lese) jsme úplně sami. Ani nevím, co nás to napadlo. S absolutním nerozmyslem kupujeme pytlíček oříšků a noříme se po úzké cestě do lesa, na jehož konci je umístěn mechem obrostlý chrám.

Zdejší opičky jsou velmi všímavé a od turistů velmi dobře naučené. Pytlík oříšků, který třímám stále ještě v ruce, zmerčí dřív, než mohu zasáhnout. Najednou je okolo nás na padesát lačných opic. V panice trháme plastový obal a oříšky sypeme všude okolo nás. Po dvou minutách je dokonáno a arašídy v bříškách většiny ze zdejších opic.

Jsem stále ještě otřesená, když v tom na nás volá místní správce. „Asi nejsme první ani poslední,“ pomyslím si, když vidím jeho pobavený výraz. „Sedni si tady,“ instruuje mě a vytahuje z kapsy arašíd. Opičky reagují během vteřinky. „Neboj se,“ povídá mi správce, zatím co mi na klín usedá první z nich. Následuje focení s opicí na klíně, na ruce, na zádech i na hlavě. A to vše za několik oříšků :) .

Rýžové terasy u Jatiluwih.

Obšťastněni opičími výkony pokračujeme dále na severozápad. Další z dnešních zastávek je na rýžových polích u vesničky Jatiluwih. Zastavujeme u silniční kontroly a platíme lístek za vstup do oblasti (40.000 IDR = 64 Kč). Parkujeme u první vyhlídky a jdeme se projít po rozlehlých terasách. Je stále pod mrakem, údajně ideální podmínky na fotografování zdejších teras. Po dvou hodinách opět nasedáme na skútr a jedny z nejkrásnějších balijských rýžových teras (dokonce jsou zapsány na seznamu UNESCO) necháváme za zády.

Vracíme se zpátky na hlavní silnici jedoucí na sever, když v tom uslyšíme hluk. „Slyšíš to? To budou kohoutí zápasy!,“ informuje mě Vašek a rychle zastavujeme. Je neděle. Den jako stvořený pro gamblerství. Kromě kohoutích zápasů se v podloubí hrají i nějaké karetní hry a něco jako naše kostky akorát s obrázky. „Dnes jsou malé sázky,“ vysvětluje mi jeden z přítomných, který rozumí anglicky a dodává: „Včera jsem prohrál šest milionů.“ Přepočítávám si v hlavě, že šest milionů (10.000 Kč) je klidně tříměsíční indonéský plat a nasucho polykám. Jeho nabídku, abych si vsadila na obrázky, odmítám.

Místo toho se vracím do středu dění. Začíná další kohoutí zápas. „Na koho mám vsadit?,“ ptá se mě další Indonésan. „Tady na toho oranžového,“ odpovídám bez rozmyslu, načež místní vytahuje své poslední peníze (cca 300 Kč) a vsází na oranžového kohouta. Máme štěstí. Oranžový vyhrává.

Po hodině zírání na zdejší zápasy a hry opět nasedáme na motorku a vyrážíme na sever. Stoupáme vzhůru. Stánky okolo silnice nabízí všechny možné druhy ovoce a zeleniny. Nezastavujeme. Je zima. Po zběsilé jízdě vzhůru začínáme klesat.

Okolo silnice to žije. Přijíždíme k velkému trhu. Nutím Vaška zastavit. „Konečně trh,“ pomyslím si a vzpomínám na naše tragické ostrovní pondělní trhy, kde se stejně nedá nic sehnat. Nořím se do víru uliček a začínám smlouvat. Po hodině neustálého smlouvání a vysvětlování, že: „Ini mahal. Saya guru bahasa engris. Saya tidak ada uang,“ („To je drahé. Jsem učitel anglického jazyka. Nemám peníze.“) Mám vše, co potřebuji a v peněžence výrazně čistěji.

K jezeru Bratan přijíždíme odpoledne. Je chladno. Snad poprvé jsem v Indonésii ráda za mikinu a nepromokavou větrovku. Čeká nás dnešní poslední zastavení, návštěva jedné z ikonických balijských staveb, chrámu Pura Ulun Danu Beratan. Chrám, který je vyobrazen snad v každém průvodci, se nám neukazuje v nejlepším světle. Okolní hory jsou zahaleny mraky. Chvíli chodíme okolo a na popud místních si děláme společná selfíčka.

Ubytování se dá na Bali zarezervovat kdykoli. Klidně až v podvečer dne přespání. Prázdný pokojík seženeš vždycky. Zvlášť, pokud na ostrov vyrazíš mimo hlavní sezónu. Přes www.agoda.com jsme tedy sehnali pokojík se snídaní nad jezery Danau Buyan a Tamblingan.

U chrámu Pura Ulun Danu Beratan nasedáme na motorku a vyrážíme opět vzhůru. Silnice vede okolo opičího království- parkoviště, kde vás budou otravovat drzé opice víc, než flegmatičtí psi. Dáváme se do řeči a zapomínáme odbočit. Asi po dvaceti kilometrech nám dochází, že je něco špatně. Díváme se do GPS a obracíme zpátky.

Do hotelu, ve kterém jsme skoro sami, přijíždíme už za noci.

DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

#ostrov #Cestopis #Indonésie

0 zobrazení

KONTAKT

Ing. Klára Skuhravá

Ičo: 07021623

Přecechtělova 11, 155 00, Praha 5

+420 730 187 706

info@justwalkit.cz

č.ú.: 291804681/0300

GDPR 

Chci odebírat novinky z Justwalkit

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
  • Black YouTube Icon

© 2016 - 2020 Justwalkit