Před námi je čtvrtý a poslední den na Nusa Penidě. Polovina z nás se těší na další ponor. Já nasedám na motorku a sama vyrážím na cestu okolo ostrova. Mou první zastávkou je skalní klášter Giri Putri (ano já vím-znovu!). Procházím skrz ztemnělou jeskyni. Tentokrát jsem v klášteře úplně sama. I nyní padají vysrážené vodní kapky v pravidelném rytmu na mou hlavu. Atmosféra je zde ale úplně jiná. Chvíli posedím, a poté se vracím klidným tempem zpět ke skútru.
Nasedám a pokračuji po silnici dál. Mým cílem je útes Saren. Projíždím skrz malé horské vesničky. Cestou nepotkávám jediného turistu. Klášter Giri Putri se nachází na severovýchodě ostrova. Útesy, které chci navštívit, jsou na jihozápadě. Projíždím celý ostrov až do vesničky Batumadeg, kde se silnice pomalu mění v kamenitou vymletou cestu. Po nehodě, která se mi stala před dvěma lety v thajských horách a skončila jedenácti stehy v levém koleni, si nyní netroufám. Po kilometru šílené jízdy tedy parkuji skútr a další kilometr a půl jdu pěšky.
Nikde nikdo. Prvního člověka potkávám až několik metrů od útesu. Indonésan, který řeže místní keře mě ani pořádně nepozdraví. Na útesu Saren jsem, na rozdíl od známějšího útesu nad pláží Kelingking, už zase úplně sama. Je tu nádherně. Pozoruji vlny, které v pravidelném rytmu naráží na paty útesů hluboko pode mnou a přemýšlím kam dál.
Nedaleko se nachází přírodní bazénky Tembeling. Dívám se do mapy a přemýšlím, kudy vede zobrazená propojující cesta. Vracím se zpátky ke skútru s myšlenkou, že bych místní cestu měla prozkoumat. Nasedám a po kilometru přijíždím ke křížení cest. Mám na výběr- buď pojedu dál rovně a objedu půlku ostrova, abych se dostala ze zdejšího útesu na útes protější, nebo to střihnu po osmdesát centimetrů široké panelce.
Dlouho nepřemýšlím. Ani nemohu, protože jinak by mě pud sebezáchovy jasně navedl na cestu okolo ostrova. Místo toho ale ostře zabočuji doleva na strmě klesající cestičku. Moje „jízda“ by se dala popsat asi takto: Brzda…brzda…nohy na zelení obrostlý kluzký panel…bušící srdce…upocené ruce…brzda…klouzající nohy…brzda…bušící srdce…nohy…brzda…a tak dál, až úplně zpocená přijíždím na výrazně širší pěšinu vedoucí k bazénům. Jedu ještě další kilometr, po kterém si říkám, že toho dnešního adrenalinu bylo už dost. Parkuji a dál jdu pěšky.
Přicházím k bazénku, který se nachází ukrytý přímo ve skále u cesty. Bazének je zavřený. Okolo pracuje několik Indonésanů, předpokládám, že kopou nový, větší bazén. Pokračuji dál a dostávám se až na pláž, od které buší vlny. Okolo mě jsou obrovské útesy, ty, na kterých jsem ještě před půl hodinou obědvala.
Chvíli se kochám výhledem a obdivuji sílu vlnobití, a pak už se opět vracím ke skútru. Nasedám a vyrážím vzhůru. Nejsem zrovna „skútrový odborník“ a tak mi chvíli trvá, než mi dojde, že skútr podkluzuje kvůli zadní prázdné pneumatice, a ne kvůli kluzké panelce.
„Konečně jsem na silnici,“ pomyslím si úplně zpocená a bušící srdce se mi trochu uklidňuje. Jedu extrémně pomalu do první vesnice, kde svou jednoduchou lámavou indonéštinou vysvětluji, co mám za problém.
Kontroluji hodinky. Do odjezdu trajektu zbývají dvě hodiny. Vjíždím společně s indonéským mladíkem do prvního servisu. „Saya tidak ada waktu banyak,“ vysvětluji, že nemám moc času, načež se na mě místní opravář rozesměje od ucha k uchu. Asi jsem první turistka, která umí trochu indonésky, protože se se mnou dává během opravy do čilé konverzace.
Výměna pneumatiky netrvá ani půl hodiny. Platím něco okolo 150 Kč a s myšlenkou, že bych si možná půjčování motorek měla v Asii odpustit, nasedám na skútr a jedu do přístavu.
Sbohem Nusa Penido. Tak zase příště.
