Tři dny okolo Bali, den druhý
Je 7:00. Budíme se do deštivého dne. Okolní kopce, ani daleké pobřeží pod námi není vidět. Všude je mlha. V plánu máme výlet na horu Gunung Lesung. Dle mobilní aplikace Maps.me bychom měli objet místní jezero, a pak už jen kdekoli zaparkovat a vydat se skrz džungli vzhůru.
Vzhledem k aktuálním podmínkám venku, není kam spěchat. Nasedáme na motorku a klesáme k jezeru. Počasí se horší. Přemýšlíme, zda neotočit a výlet nevzdat. Nakonec ale přijíždíme na konec úzké panelky, kde necháváme zaparkovanou motorku a vyrážíme pěšky po rozbahněné cestě vzhůru.
„Tady bychom měli už odbočit do pralesa,“ upozorňuji Vaška, ale sama cestu nevidím. Pokračujeme tedy okolo hortenziového pole kousek dál. Přeci jen, místní cesty a mobilní aplikace se nemusí vždy úplně shodovat. Po chvíli vidíme malinkou pěšinku kroutící se mezi bujnou vegetaci.
Noříme se do pralesa a stoupáme vzhůru. Nikde nikdo. Déšť ustává. Možná i kvůli vegetaci, která ho ve vyšších patrech zadržuje. Cesta se co chvíli ztrácí. Zastavujeme nedaleko rozcestí a nakonec se rozhodujeme pokračovat doprava k jeskyni Lubang Nagaloka.
Přicházíme na malý plácek, kde se nachází čtyři tradiční balijské deštníčky a oběti. Pod námi se černá obrovský kráter v zemi. Na okraj se nedá dostat. Dáváme si malou pauzičku a já zjišťuji, že i v tomto lese žijí pijavice. Několik jich odtrhávám z míst okolo kotníků a odhazuji z bot.
Vracíme se zpátky na pěšinu jdoucí na Gunung Lesung (1865 m). Cesta se začíná přímit. Stále stoupáme, ale už nejdeme po hraně horského žebra vzhůru. Nad hlavou cítíme sluneční světlo, ale mlha a mraky nás obklopují i nadále. Je jako v prádelně.
Po 3,2 kilometrech přicházíme na mýtinu s cedulkou Gunung Lesung. I přesto, že fouká vítr, zdejší mlha by se mohla krájet. Z vrcholu nevidíme dál než do korun okolních stromů.
„Musíme se dostat z pralesa zpátky na silnici,“ přemýšlíme jak dál a hledáme cestu, kterou bychom se dostali k jezeru a přes pole zpátky k motorce. „Otočit to a vrátit se po stejné cestě? Nebo zkusit probádat druhou část okružní pěšiny?“ navrhujeme naše možnosti a nakonec volíme dobrodružnější variantu, tedy pokračovat po cestě dál.
Co chvíli si z nohou odtrhávám přisáté pijavice. Jen pro zajímavost je počítám. Už dávno se pohybuji nad číslem dvacet. (Pozn. Celkově jsem jich nakonec měla 30.)
Klesáme po žebru hory dolů. Čím jsme níž, tím se viditelnost zlepšuje. Po čase se dostáváme mimo mrak. Otepluje se. Pěšina se rozšiřuje na několik menších cest. Přicházíme k jezeru. „Je příjemné být opět v otevřeném prostoru,“ pomyslím si při pohledu na bujnou vegetaci za mými zády.
Jdeme se podívat ke zdejšímu chrámu, který je napůl postaven v jezeře a napůl na souši. Místní zde v poklidném „indonéském tempu“ rybaří. Při cestě zpět vzhůru k zaparkované motorce se opět ocitáme v mraku. Krajina plná vodních par vypadá jako ve snu. Přicházíme k motorce, nasedáme a míříme zpět k hotelu. Je poledne, ideální čas na pozdní oběd a menší pauzičku, po které opět nasedáme na motorku a vyrážíme k nedalekým vodopádům Banyumala.