Odhrabáváme stěnu díry a zmenšujeme úhel, pod kterým se želvičky škrábou k povrchu. Ani nedutáme. Konečně je první z želviček na úrovni pláže a začíná svůj maraton mezi kraby, plastovými lahvemi, naplaveným dřevem a lovícími ptáky směrem do moře. Fandíme, čistíme cestu, odstrkujeme kraby a hlavně fotíme o sto šest. Dalších patnáct minut. První želvička se dotýká větší vlny a mizí ve víru moře. Máváme a přejeme hodně štěstí.
Vracíme se zpátky k odhrabanému hnízdu, ve kterém to teď přímo bouří. Jako by se želvičky probudily. Jedna přes druhou se teď snaží dostat co nejdřív k moři. Závody začaly. Tři, dva, jedna, běžíme. „Pět- Sedm. Dvanáct. Dvacet dva,“ počítáme želví miminka, která se jedno po druhém ženou s neutuchající touhou k moři.
Ve hnízdě je poslední, mírně ušlapaná želvička. Má co dělat, aby se vůbec dostala na pláž. Cestu ji meteme, jak můžeme a nevěříme, že zrovna tahle přežije svůj první velký den. Konečně se dopotácí k moři. Na rozdíl od ostatních želv si s ní místní vlny hrají jako s kouskem dřeva. Příboj je velký a želvička nemá už sílu vzdorovat. Pět minut ve vlnách, a pak se nám ztrácí z dohledu. „I taková želvička je potřebná. Nakrmí zase jiné, silnější živočichy,“ vysvětluje nám místní ranger.
Je téměř poledne. Slunce žhne. Písek je rozpálen. Procházíme po pláži zpět do pralesa. Čeká nás snídáno-oběd a konečně několik hodin odpočinku, které vyplňujeme potápěním a šnorchlováním. S naším průvodcem se domlouváme na prodloužení výletu. Místo dvou dní nakonec zůstáváme tři.
Počasí se mění. Začíná bouřit. Dnes už za želvami nejdeme. Zítra nás čeká ranní odjezd.
Budíme se do větrem zmítaného dne. „Můžete jít zase spát,“ oznamuje nám náš lodní kapitán Topeng a dodává: „Moře je příliš rozbouřené. Dnes se přes příboj nedostaneme.“ Vracíme se tedy zpátky do postele a po několika dalších hodinách opět vstáváme. Prší a fouká. Čekáme a hodiny si krátíme karetní hrou. Slunce zapadá. Počasí se uklidňuje. „Počkáme do desíti do večera. Pokud se moře trochu víc uklidní, vyrazíme,“ informuje nás náš kapitán.
Je devět večer. „Dělejte. Balíme! Vyšel měsíc a voda je klidnější,“ pokřikuje na nás Topeng. V rychlosti cpu věci do batohu a jdu k pláži. Je úplná tma. Házíme věci do lodi a společnými silami tlačíme malé plavidlo směrem k burácejícímu moři.
Vlna za vlnou se tříští o příď. Vůbec nechápu, co Topenk myslí tím „uklidněným mořem“. Rangeři nám drží loď kolmo proti rozbouřeným vlnám. Topeng startuje motor. Další vlna. Silnější než ta předchozí. Padáme ze sedaček na záda. Motor konečně naskakuje. Další vlna. Další příval slané vody. Jsme zmáčeni od hlavy k patě.
Příboj nás chvíli drží, a pak už se dostáváme na otevřené moře. Plujeme extrémně pomalu. Náš kapitán přesně ví, kdy přidat plyn a kdy ubrat. Cítím se bezpečně. „Pokud budeme mít dostatek benzínu a v pořádku motor, nic se nám nemůže stát,“ říkám si, načež najíždíme do další z vln a kloužeme po jejím hřbetu.
První hodina je za námi. Co chvíli nás zalívá nová vlna. Pobřeží ostrova Bangkaru je stále ještě na dohled. „Tohle bude dlouhá plavba“, pomyslím si. Po dvou hodinách se vodní hladina začíná uklidňovat. Doplňujeme benzín a zrychlujeme. Po další hodině připlouváme mezi ostrovy. Vodní hladina je klidná jako velké zrcadlo. Jako by předchozí bouře nikdy nebyla.
Pulau Balai máme na dohled. Po pěti hodinách připlouváme k improvizovanému molu. Batohy máme úplně promáčené. Jsou tři hodiny ráno. Konečně jsme doma. Vytahujeme všechno mokré oblečení. Ještě štěstí, že jsem si své doklady dala do nepromokavého pytle. Všechno ostatní mám mokré. Nás domeček vypadá jako jedna velká sušírna.