I dnes je slunečno. Vstáváme, opět půjčujeme motorku a tentokrát vyrážíme směrem do městečka Tomok. Pokud je Tuktuk centrem turistů, Tomok je centrem památek a kultury bataků. Tradiční domy s vysokými střechami tu lemují každou ulici. Projdeš-li skrz „nekonečnou“ řadu obchodů se suvenýry (Ano! Konečně místo s indonéskými suvenýry! Jediné co jsem na severní Sumatře potkala.), dostaneš se k hrobce batakského krále nebo k museu batakské kultury.
Další špalír suvenýrů a trhů se vším možným tě čeká v uličce směřující k přístavnímu molu. Pokud si budeš chtít pořídit nějakou „hmotnou památku“, nezapomeň smlouvat! Zdejší zboží se dá sehnat i za polovinu a méně z původně nabízené ceny.
Z Tomoku pokračujeme na jih. Brzy opouštíme cestu okolo pobřeží a stoupáme vzhůru. Silnice se klikatí, a tak jedeme výrazně pomaleji, než bychom si přáli. Další zastávkou je vodopád, který teče po kolmé skále přímo u silnice.
S představou krásného tropického jezera stoupáme směrem k náhornímu jezeru Danau Aek Natonang. Po další půlhodině přijíždíme poměrně zklamáni k evropskému typu jezera, které nás, Evropany, ničím nezaujímá. Obhlížíme lesní krajinu a jedeme dál na jih.
„Chuť“ si ale spravujeme už po několika málo zákrutách, kdy se nám nabízí překrásný pohled na vodní hladinu hluboko pod námi, skalnaté pobřeží a sopečné vrcholky okolo. Nemůžeme jinak, musíme tu krásu vstřebat a plně absorbovat. Dáváme si tedy pauzičku u další z místních vyhlídek a restaurací, kterých je okolo cesty pomálu.
Cesta se nyní klikatí mezi rýžovými poli nahoru a dolů. Před námi je jižní cíp ostrova. Zastavujeme na obědovou pauzu a přemýšlíme, zda se vydat vyhlídkovou cestou zpět, nebo zda objet ostrov kolem dokola. Nakonec volíme druhou variantu a pokračujeme okolo pobřeží na západ.
Zdejší část ostrova je úplně jiná než na východě. Místo hor projíždíme okolo rýžových rovinatých terásek, které se táhnou od vodní hladiny až k prvním skalám. I přesto, že je námi zvolená trasa výrazně delší, díky rovné cestě můžeme jet o poznání rychleji. Kilometry tak za námi mizí stejně jako prach rozbité cesty.
Ve městě Pardomuan opouštíme hlavní silnici a opět stoupáme vzhůru. Silnice, která je v mapách zakreslena jako pěšina, se místy mění v hrbolatou vodou a auty vymletou cestu, po které sotva že jedeme dál. Naším cílem je náhorní jezero Sidihoni, dle průvodců jedno z top třech míst, která si nesmíš na Samosiru nechat ujít. No… jak bych to tak řekla… pokud už Sidihoni na své cestě po ostrově navštívit nestíháš, hroutit se z toho nemusíš. V podstatě se jedná o další z jezer, která bys mohl potkat kdekoli v Evropě.
Pokračujeme nyní po hezké, nové cestě skrz ostrov směrem na východ. Po několika kilometrech odbočujeme na hlavní cestu vedoucí do Tomoku, ze kterého už to máme domů, co by kamenem dohodil.
Poslední, třetí den na jezeře Toba
Pokud cestuješ dlouhodobě, asi to znáš taky. Někdy hold musíš zapojit počítač. Připojit se „do sítě“. Odpovědět na několik e-mailů a jednoduše trochu zapracovat. Některé ze zajímavých míst si tak musíš nechat ujít. Přesně tak probíhal náš poslední den na jezeře Toba.
Je odpoledne. Místo domluvené jedné hodině přicházíme k půjčovně motorek až ve dvě. Po šesti hodinách práce si konečně půjčujeme stroj a vyrážíme na cestu. Tentokrát je naše první zastávka, Huta Siallagan, hned nedaleko městečka Tuktuk.
Minout zdejší kamenné židle, sochy a popravčí kruh krále Siallagana nemůžeš. I tady tě na zajímavou památku upozorní hned několik ulic plných suvenýrů. Kromě výše zmiňovaných zajímavostí se zde nachází i tradiční dům bataků s původním vybavením a další veřejnosti uzavřené ale překrásně vyřezávané a barevné dřevěné domy.
Protože jsme se ještě do dnes nedokázali srovnat s krásou jihovýchodního pobřeží, jedeme i nyní směrem na jih. Hornatou křivolakou silnici opouštíme v křižovatce s cestou směřující k jezeru Sidihoni. Projíždíme skrz vnitrozemí ostrova a směřujeme na západ do městečka Pangururan, kde opouštíme ostrov a odbočujeme opět doprava k horkým pramenům.
Po prohlídce zdejších veřejných „lázní“ si na koupel necháváme zajít chuť. Místo toho se jdeme projít k sirným průduchům a testujeme teplotu vody přímo v nedalekém potoce. Koupat se tu nedá. Voda má přinejmenším osmdesát stupňů.
Slunce pomalu zapadá. Ani dnes to za světla do hotelu v Tuktuku nestihneme. A zítra už loučení a odjezd směrem do džungle v Ketambe.