Přejezd na Vnější Hebridy
Den třetí, 28. 7. 2018, sobota. Balíme všechny věci a loučíme se s hostelem. Naší první zastávkou je jediná výrobna whisky na ostrově, destilérka Talisker. Parkujeme auto a jdeme se podívat do místního muzea. O whisky a její přípravě toho vím opravdu hodně, a tak nečekáme na první volnou prohlídku a výklad zajišťuji sama. Po prozkoumání zdejšího krámku nasedáme opět do auta a jedeme směrem na severozápad.
Další zastávka – Broch Dun Beag, skotská tradiční kamenná dvouplášťová starověká stavba. Vysedáme z auta a v rychlosti se jdeme podívat na jeden z nejlépe zachovaných typů těchto objektů na ostrově. (Na Vnějších Hebridách, kam míříme, uvidíme během následujících dní ještě mnohem lépe zachovanou stavbu.) Jedeme dále na sever a z hlavní silnice teď odbočujeme na jedno-proudou, jednosměrnou silničku s vybočeními. Po další půlhodině cesty, kdy kroutím volantem na všechny strany, přijíždíme na Neist Point.
Parkujeme na nově rozšířeném parkovišti a jdeme se podívat k majáku, který se tyčí nad vysokými útesy. Na horizontu ukazuji jednotlivé ostrovy Vnějších Hebrid, které jsou z části zahaleny dešťovými mraky. Nespěcháme. Je tu klid a krásně. Hluboko pod námi pozorujeme mořskou vodou nadnášející se různobarevné medúzy.
Další zastávkou je městečko Portree, ostrovní „city“. Procházíme se kolem barevných přístavních domů a v úzkých kamenných uličkách obhlížíme nekonečné výlohy přeplněné všemi možnými suvenýry. Nasyceni turistickými kýči nasedáme do auta a po dalším nákupu vyrážíme směrem k přístavu v Uig.
Vpravo za starou přístavní věží se nachází poměrně nový, nezdobený kostel – „Parish church“. Parkujeme auto a jdeme se podívat dovnitř. Vítá nás skromný interiér bez nástěnných maleb, kterému dominují jednoduché lavice a kazatelna.
Do odjezdu trajektu na ostrov Harris nám zbývá zhruba hodina a půl času. Nasedáme tedy opět do auta a místo cesty do přístavu volíme klikatící se úzkou silničku vzhůru do Fairy glen, „pohádkového údolí“. Parkujeme na rozbláceném místě u silnice, která protíná malebné údolí. Stoupáme vzhůru na vyhlídku, ze které máme nejlepší výhled na pitoreskní nízké stromky, jezírko i uměle lidmi doplněné kruhové labyrinty. Ano, přiznávám, tady by víly žít mohly.
Do přístavu přijíždíme s předstihem. I tak je tu ale téměř plno. Jsme třetím posledním autem, které se ještě na loď vejde. Aby se vešlo i auto poslední, je potřeba sundat přívěs na kola. Tolik lidí jsem cestou na Vnější Hebridy ještě nezažila.
Po dvou hodinové plavbě, během které pozorujeme delfíny a stále jasnější kontury Vnějších Hebrid, připlouváme do Tarbertu, největšího městečka na Vnějších Hebridách. Do Rhenigidale, osady, kde se nachází náš hostel, přijíždíme až okolo půl deváté. Jsme výrazně severněji než Česká republika, a tak je venku stále ještě světlo.
Zjišťuji situaci v hostelu, ve kterém je nyní rušno. V každém pokoji je jedna postel. Nespali bychom tedy spolu. Napadá mě vzniklou situaci vyřešit sparťanským ležením na matracích ve společenské místnosti s krbem. Dáváme tedy dohromady jednotlivé matrace a zabíráme společenskou místnost.