Lewis a hebridská kultura
Den šestý, 31. 7. 2018, úterý
Počasí se na Vnějších Hebridách mění tak rychle, že nemá v podstatě smysl zdejším předpovědím věřit. Daleko lepší a přesnější je vyjít na kopec a podívat se kolem dokola. Jenže když máte v předpovědi vytrvalý déšť a při pohledu z okna to nevypadá, že by mělo z čista jasna začít svítit slunce, je potřeba vyrazit na turistická místa, kde se dá během bouří případně i schovat.
K těmto účelům slouží výrazně plošší a zajímavých turistických destinací plný ostrov Lewis. Necháváme tedy vrcholky severního Harris za zády a vypravujeme se za hebridskými památkami. Naší první zastávkou je UNESCO prehistorický kamenný kruh Callanish.
V Callanish bylo nalezeno několik desítek kruhů. My se po návštěvě dvou menších (Callanish II a Callanish III) jdeme podívat ke kruhu největšímu. Přicházíme ke kamenům, které jsou vystavěny do obrazce keltského kříže. Ani zde nikdo vlastně pořádně netuší, za jakým účelem byly kameny našimi předky postaveny. Konaly se zde rituály? Nebo se jedná o obrovské hodiny? To už se asi nikdy nedozvíme.
Další zastávkou je broch Dun Carloway. Stejný typ stavby, který jsme již navštívili na Isle of Skye s tím rozdílem, že zde je budova výrazně lépe zachovaná. Po oblezení všech kamenů nasedáme do auta a jedeme jen o kousek dál do vesnice Gearrannan Blackhouse. Zdejší místo je vystavěno z tradičních kamenných domů a zastřešeno pomocí vřesových větviček. V současné chvíli se zde nachází menší muzeum a v jednom z domů dokonce i hostel.
Po návštěvě muzea pokračujeme na sever. Clach an Truiseal je jméno nejvyššího samostatně stojícího hebridského kamene. O jeho funkci se vedou dlouhodobé spory. Někdo tvrdí, že se jedná o kámen, který byl ve starověku určen námořníkům k navigaci. Jiní zase myslí, že je to obyčejný kotvící kámen.
Nasedáme do auta. Venku začíná mrholit. Přemýšlím, zda má smysl jet až na nejsevernější bod ostrova, k majáku Butt of Lewis a nakonec se rozhodujeme vrátit směrem na jihovýchod do ostrovní metropole Stornoway. Venku je tak hnusně, že nemá vůbec smysl vylézt z auta. Nakupujeme další zásobu potravin, čepujeme benzín a po krátké projížďce skrz městečko se vracíme zpět na hostel.
Pláž Hushinish a pozorování orlů
Den sedmý, 1. 8. 2018, středa
Na dnešní den je naplánován výšlap na nejvyšší hebridskou horu, An Clisham 799 m. Venku je ale zataženo a mraky jsou příliš nízko. Měníme tedy plán a místo výšlapu v mlze se jdeme projít k osadě Hushinish. Auto necháváme na nově zbudovaném parkovišti u návštěvnického centra. Balíme věci a dál už pokračujeme pěšky. Pískem zavátou asfaltku necháváme za zády. Místo toho nás čeká úzká kamenitá cestička vedoucí nahoru a dolu až k osamělé bílé pláži, odkud máme krásný výhled na pohoří severního Harris.
Na pláži dáváme pauzičku. Jirka, který nám do teď hraje na harmoniku, jde opět otestovat vodu. Dnes není sluníčko, a tak ho nikdo z nás nenásleduje. Já se své péřové bundičky rozhodně nevzdávám. Po pauzičce stoupáme vzhůru a opět klesáme k jezírku Loch na Cleabhaig, odkud se nám otevírá krásný pohled na okolní ostrovy, kopce v mracích, zálivy i jezero Loch a´ Ghlinne.
V dálce pozoruji záclony deště. Máme štěstí, u nás ještě neprší. Místo abychom se vrátili stejnou cestou zpět k autu, volíme okliku přes nedaleký vrchol Husival Beag (306 m). Opět tedy stoupáme. Tentokrát nás čeká přímá cesta vzhůru. Nedaleko vrcholu přichází první kapky deště a s nimi i mraky a mlha. Vše se halí do neprostupné bílé tmy. Vítr nabývá na intenzitě. Další postup na vrchol nemá smysl. Obcházíme horu a začínáme klesat.
V informačním centru si dáváme konečně pauzu. Je tu teplo. Ideální místo na oběd, po kterém se trochu zlepšuje počasí. Nedaleko osady se u jezera Loch Scourst nachází mezi horami pozorovatelna orlů. Necháváme auto na malém parkovišti a jdeme pěšky po prašné cestě mezi horami. Po dvou kilometrech přicházíme mezi hory, kde na nás čeká malá boudička.
Uvnitř už na místní orly číhá britský pár. Po dvaceti minutách úplně zbytečného zírání po okolních skalnatých horách vzdáváme. Akorát v momentě, kdy u jedné hory začne kroužit „něco velkého“. „To je určitě orel,“ zavýskáme a podáváme si dalekohled. Mezi mraky a horou si to krouží jeden páreček. Po dalších deseti minutách vidíme ještě jeden pár. Na rozdíl od jiných návštěvníků, máme tedy na orly nakonec štěstí :).
Po návštěvě pozorovatelny se vracíme zpět k autu a do hostelu. Zítra musíme vstávat opravdu brzy. Potřebujeme se totiž dostat na ostrov Berneray, a to hned prvním ranním trajektem, který odplouvá z Leverburghu už v 8:25.
