Loučení a trajekt na Berneray
Den osmý, 2. 8. 2018, čtvrtek
Budík mi drnčí už v 6 ráno. Uf… Balíme poslední zbytky, snídáme a v sedm už nasedáme do auta. Krajina je stále ještě zahalena v mracích. Ranní sluníčko si sice snaží najít cestu, příliš se mu to ale nedaří. V 8:10 jsme v malinkém přístavu. Tedy spíše u přístavního mola, kde jsou již naskládána další auta. Trajekt odplouvá v 8:25. Venku je stále ošklivo, a tak naší bláznivou plavbu mezi mělčinami, kdy trajekt jede chvíli doprava a poté doleva, pozorujeme v teple hlavní kajuty. Po hodině připlouváme do přístavu, odkud se jdeme rovnou ubytovat do místního kamenného hostelu u pobřeží.
U hostelu potkáváme staré známé z ostrova Harris. Vybíráme si pokojík, dáváme si čaj a za nedlouho už vyrážíme na 17 km dlouhou túru okolo ostrova. Silnici necháváme brzy za zády a začínáme stoupat vzhůru na dnešní nejvyšší vrchol Moor Hill, 93 m. Počasí se horší. Začíná pršet. Z vrcholu nevidíme vůbec nic. Klesáme tedy rychle na místní pověstnou 5 km dlouhou pláž, která se rozprostírá od severního přes západní na jižní část ostrova. Na pláži jsme sami. Obloha je temně modrá. Všude okolo nás prší. Ani my nakonec nejsme ušetřeni.
Na konci pětikilometrové pláže je samozřejmostí, že jdou Aleš s Jirkou okusit vodu. Po tolika dnech se už ničemu nedivím :). Bílou pláž necháváme za zády a jdeme po úzké silničce skrz rozkvetlé louky. Trháme s Jirkou kytice, které nám v následujících dnech budou zdobit kuchyň a jídelnu hostelu. Postupně se přibližujeme hlavní ostrovní silnici. Julince se už nechce. Přicházíme k místu s tulení kolonií a vracíme se do hostelu. Večer pak hrajeme s naším novým kamarádem všechny možné varianty pokeru.
Ostrov Eriskay a poníci
Den devátý, 3. 8. 2018, pátek
Dnes je o poznání lepší počasí než včera. Vstáváme a vyrážíme směrem na jih, na návštěvu nejjižnějšího ostrova naší výpravy, Eriskay. Přejíždíme přes, před několika lety vybudovanou, hráz a pokračujeme na úplný jih ostrova, kde necháváme zaparkované auto. Balíme věci a za nedlouho už všichni chápeme, proč jsou návleky pro pohyb ve zdejším terénu úplnou nutností.
Dříve nebo později je téměř každý návštěvník zdejšího ostrova objeví. Buď to bude na vrcholu hory, nebo někde mezi místními kopci a rašeliništi. My máme štěstí. První stádo vidíme ještě před výstupem na eriskayský nejvyšší vrchol, Beinn Sciathan, 185 m. Eriskayští poníci. Místní největší atrakce, která se po ostrově pohybuje úplně na volno, dostane každého.
Jsou krásní. O trochu nižší než běžný kůň, a pokud s sebou nezapomeneš mrkev, pak jsou i velmi mazliví. Po krmení a hlazení stoupáme opět vzhůru. Další menší stádo poníků objevujeme pod vrcholem. I tady se musíme zastavit a rozdat nějaké ty pamlsky.
Počasí se vylepšuje. Z Beinn Sciathan máme nádherný výhled. Klesáme níž a dostáváme se až k úplně bílé pláži. Začíná svítit sluníčko. Ani tady kluci neopomenou pořádnou koupel, a protože svítí i trochu sluníčko, do ledové vody vlezu i já :).
Procházíme se skrz rozkvetlé louky a dostáváme se zpět k autu. Nasedáme a loučíme se s ostrovem. Další zastávkou je úpatí hory Hekla na Jižním Uist, kde se často nachází výrazně nižší druh Shatlandských poníků.
Odbočujeme z hlavní silnice a za chvíli už na silnici vidíme koňské koblihy. Pokračujeme ještě dalších deset minut směrem na východ, a pak už je vidíme. Malé stádečko čtyř poníků se pase nedaleko silnice. Parkuji na silničním rozšíření a jdeme se podívat na chlupáče. Shatlandští poníci jsou opravdu roztomilí. Vypadají trochu jako plyšáci, a tak mám co dělat, abych alespoň jednoho z nich neodvezla v kufru s sebou.
Nakonec se ale překonávám a společně s ostatními se bez poníků vracím do auta.