Je chvíli po poledni a já už přijíždím z Viga do Santiaga. Vítají mě dobře známé kulisy města s ještě známější katedrálou. Po ulici se mísí poutníci s turisty a místními. Jako bych se vracela domu. Vystupuji na nádraží a jdu se ubytovat do zamluveného hostelu.
Zjišťuji, jak jsou na tom ostatní účastníci a postupně dostávám zprávy, které mě netěší. Jak to tak vypadá, jediný bezproblémový přílet čeká Honzu. Všem ostatním se letadla různě zpožďují. Alence dokonce ruší už první let z Prahy.
Připadám si jako telefonní ústředna. Otvírám počítač a snažím se pro Alenku najít nějakou alternativu, aby se k nám stihla dostat do zítřejšího rána, kdy nám jede autobus do Ribadea. S pomocí pracovnice Kiwi.com nakonec vymýšlíme spoj do Barcelony a první ranní letadlo do Santiaga, kde by měla přistát v 8:25, přesně 35 minut před odjezdem autobusu.
Honza s Janou a Luckou nakonec přijíždí z letiště do města posledním večerním autobusem (hodinu po půlnoci). Vítáme se na nádraží a společně jdeme do nedalekého hostelu.
Den druhý (pro někoho první). Vstáváme chtě nechtě okolo půl osmé. Před půl devátou už odcházíme z hostelu směrem na autobusové nádraží. Je 8:30. Alenka se řítí směrem k nám taxíkem z letiště, kde si dáváme společnou snídani. Vše dobře dopadlo a v 9:00 už vyjíždíme autobusem směrem do městečka Ribadeo.
Po třech hodinách přijíždíme do sluncem zalitého města. Nahazujeme batohy a jdeme do nedalekého supermarketu doplnit potraviny. Na rozdíl od camino Portuguese nebo ještě známějšího Frances vede naše cesta přes opuštěná místa a vesměs agrární polo-opuštěnou krajinu.
Je poledne, a tak přicházíme do nedalekého parku před radnici a obědváme. Otevírá se první lahvinka červeného. „Tak ať nám to camino vyjde,“ přeji nám a dávám si první lok z lahve. To Honza je daleko sofistikovanější. Z malého batůžku vytáhne plastovou šroubovací sklenku na víno, ze které se mu pije mnohem lépe.
Přebalujeme batohy a v nedalekém infocentru prosíme o první poutnické razítko. Pak už nám nezbývá než nahodit batohy a vyjít na cestu. Procházíme skrz pěkné městečko Ribadeo a po necelých dvou kilometrech necháváme civilizaci za zády. Šlapeme po silnici ostře vzhůru a brzy se dostáváme do lesní pasáže mezi zelené kopce. Na obloze se honí černé mraky. Předpověď na další dny je více než hrozná, a tak se snažím myslet na jiné věci.
Procházíme okolo starých sýpek na kukuřici, tolik typických pro místní kraj. Zanedlouho jsme již ve Vilela. Malé osadě, kde si v místním baru (jediném po cestě) dáváme pauzičku na kafíčko. Kousek za Vilela začíná trochu kvapkat. Poprvé, a bohužel ne naposledy, vytahujeme pláštěnky.
Cestou potkáváme jen dva další poutníky. Kdybychom co chvíli neviděli nějakou tu žlutou šipku nebo patník s kilometry, asi bychom ani netušili, že jsme na caminu. Po dalších čtrnácti kilometrech přicházíme do Gondánu. Malé vesničky, kde dávají lišky dobrou noc.
V posledním domě nacházíme ubytování – Albergue de Peregrinos, které by se dalo označit za horské útočiště s kuchyňkou a horkou sprchou. Společně s námi je tu ještě partička nadšených Francouzů. Za nedlouho přijíždí správce, který nám veze teplejší deky a vysvětluje systém ubytování.
Po včerejší z půlky probdělé noci a dnešních 21 kilometrech jsme tak unavené, že se brzy rozhodujeme jít spát.
