Nejhorší a nejmarnější etapa do Arzúa. Před námi jsou poslední tři etapy putování do Santiaga. Vstáváme. Venku prší. Nedá se nic dělat. Oblékáme pláštěnky a vyrážíme do deště.
Dnešní etapu si nikdo neužívá. Je zima a téměř nonstop prší. 22 km. Přesně tolik musíme dnes ujít, abychom se dostali do Arzúa. Městečka, ve kterém se spojuje naše camino Norte s mnohem frekventovanějším camino Frances.
Po necelých dvanácti kilometrech přicházíme do městečka Boimorto. Prší tak moc, že se už procházím v úplně mokrých teniskách, ze kterých mi při každém kroku vychází bílé bublinky. (Že by rozpouštějící se lepidlo?) Vcházíme do baru, který je přímo u cesty. Sundáváme pláštěnky, ze kterých na podlahu kape voda. Nejsme tu jediní poutníci. I pod ostatními stoly vidíme kaluže vody. V zoufalství odpočítávám kilometry. „Ještě 10,5 kilometrů,“ oznamuji a dodávám: „Jsme za půlkou!“
Objednáváme horký čaj a jiné pochutiny. V rohu nad námi nás hypnotizují obrázky zapnuté televize. V programu akorát běží argentinská telenovela. Po půl hodině se odhodláváme k další cestě. Oblékáme mokré pláštěnky, nahazujeme batoh a vydáváme se do nečasu.
Po dalších pěti kilometrech přestává pršet. Krajina je ale i tak zahalena v mracích a vodních parách. Přicházíme do Arzúa chvíli po jedné dopolední. Ubytováváme se v Albergue de Peregrinos, naproti kostela Iglesia de Santiago. Sundáváme úplně mokré oblečení a dáváme si skvěle horkou sprchu.
Jdeme se projít do města a nakoupit zásoby vín. Dnes se každý z nás potřebuje trochu odreagovat. Popíjet ale začínáme až po večeři.
Cesta z Arzúa do Monte do Gozo. Dnes máme v plánu pouze 19 kilometrů. Vstáváme a už v Arzúa se řadíme do zástupu dalších poutníků. „Vítejte na camino Frances,“ říkám si sama pro sebe, přičemž mě místní davy opravdu děsí.
Přemýšlím, zda jsem kdy na pouti zažila tolik poutníků. Myslím, že ne. Po několika předchozích dnech v horském a kopcovitém terénu procházíme nyní rovinou. Jako bychom ani nebyli unaveni. Dereme se mezi poutníky, a co chvíli někoho předcházíme.
I dnes je obloha zatažena. Neprší. Přicházíme do městečka Salceda a pauzírujeme v místním baru. Kontroluji předpověď počasí, která mě popravdě dost děsí. Zítra má od devíti pršet. Nonstop. Po devatenácti kilometrech přicházíme před O Pedrouzo. S myšlenkou, že zítra bude strašné počasí a je tedy lepší ujít co možná nejdelší úsek dnes, se rozhodujeme pokračovat dalších 7,7 km až do Labacolla. Jakoby mávnutím kouzelného proutku je dav poutníků pryč. „Všichni nejspíš zůstali v O Pedrouzo,“ myslím si.
V Labacolla trochu váháme. „Jít dál, nebo zůstat v místním albergue?“ Nakonec se rozhodujeme pro cestu dál, až na Monte do Gozo. Klesáme a pauzírujeme na mostě přes řeku. Stoupáme vzhůru a procházíme skrz nevzhlednou příměstskou krajinu. Jako bychom chtěli mít cestu už za sebou, opět nasazujeme tempo. Potkávám Američanku, se kterou se společně bavíme o caminu, a tak mi 7,8 km uteče jako voda.
Přicházíme na Monte do Gozo, kde se ubytováváme v pokojíku jen pro sebe. Neteče horká voda. A tak čekáme, dokud se systém opět nezprovozní. V osm večer už dáváme teplou sprchu a po neskutečných 34,5 kilometrech jdeme spát. Zítra nás čeká posledních pět kilometrů a budeme u katedrály!