Příchod do Santiaga a návštěva Muxie
V Santiagu nejdeme přímo ke katedrále, nýbrž se ještě zastavujeme na autobusovém nádraží, kde si dáváme batohy do úschovny. Pět kilometrů z Monte do Gozo je opravdu krátká vzdálenost. Ani se nenadějeme a náhle stojíme před katedrálou. 190 kilometrů v nohách. Gratulujeme si a fotíme se před hlavní barokní fasádou. Je pod mrakem, ale zatím neprší. Na náměstí přichází ze všech stran noví a noví poutníci.
Dojetí střídají racionální myšlenky. „Musíme jít do poutnické kanceláře pro osvědčení. Teď tam skoro nikdo nebude,“ informuji ostatní a společně opouštíme náměstí. V kanceláři jsme téměř sami. Chvíli čekáme, a pak už dostáváme vlastní osvědčení o pouti. Kupujeme tubusy. To aby se nám diplomy hned nezničily, a vracíme se zpět ke katedrále.
Právě v čas. Je něco málo po jedenácté. Za hodinu začne poutnická mše a katedrála se začíná plnit lidmi. Jana s Luckou o mši nemají zájem, a tak si dáváme sraz za dvě hodiny u katedrály.
Pro ateisty je největší atrakcí celé mše závěrečné houpání s obrovskou kadidelnicí. To ovšem neprobíhá každý den. I přesto, že není neděle, máme tak trochu štěstí. Provazy vedoucí ke kadidelnici se rozmotávají a minimálně sedm církevníků začíná rozhoupávat obrovskou stříbrnou nádobu. Kadidelnice sviští z jednoho kouta střechy na druhý. Katedrálou se začíná vířit vůně kadidla.
Osvěženi poutnickou mší přicházíme na místo střetnutí. I holky si to samotné ve městě užily. Společně pak přicházíme do restaurace, kde si dáváme sváteční oběd. Na návštěvu města nám zbývají necelé dvě hodiny. Dáváme si rozchod. Každý se vydává za atrakcemi, které ho zajímají ze všeho nejvíc.
Ve čtyři hodiny se vracíme na autobusové náměstí. Vyzvedáváme batohy a v 16:30 už odjíždíme do Muxie. Za dvě hodiny už vystupujeme v přímořském tichém městečku, kde svítí slunce. Jdeme se ubytovat do milého albergue Muxia Mare, a poté už rychle odcházíme k pobřeží. Přicházíme akorát včas. Nad mořem se slunce pomalu chýlí k západu.
Je tu nádherně. Otevíráme vínečko a pohodičkujeme.
Procházka po Muxii a cesta zpět do Santiaga.
Balíme si věci a batohy necháváme v recepci hostelu. Venku je úplně neskutečně. Svítí sluníčko. „Alespoň poslední den nám trochu přeje,“ pomyslím si při vzpomínce na propršené poslední dny camina. Kličkujeme skrz uličky Muxie a stoupáme na místní vrcholek, Monte do Corpiňo, ze kterého máme úžasný výhled po okolí.
Přicházíme na pobřežní cestu vedoucí ke kostelu Nosa Seňora da Barca, kde jsme si předchozího dne užívali západ slunce. Vracíme se okolo pobřeží do přístavu a pokračujeme dál pryč z městečka. Naším cílem jsou nedaleké bílé pláže, Playa da Cruz a Playa Espiňeirido, po kterých pokračujeme stále vzhůru proti směru Camina Fisterra, které je zde krásně značené.
Ke kostelíku Capela san Roque přicházím už jen já a Honza. Ostatní se vrací zpět. To abychom stihli autobus zpět do Santiaga v 14:30.
V 16:30 přijíždíme do Santiaga. Opět prší jako z konve. Jdeme se ubytovat do nedalekého hostelu, kde máme zamluvený apartmán jen pro sebe. 900 metrů a boty jsou opět durch. Nakupujeme dárečky a větší návštěvu města vzdáváme. Místo toho se jdeme kouknout na film, projíždíme fotky z camina a loučíme se.
Odlet. S Alenkou vstáváme opravdu extrémně brzy. Já se potřebuji dostat prvním ranním vlakem do Viga, ona potřebuje stihnout letadlo do Prahy. Ostatní jsou v klidu. Odlétají až odpoledne.