10. 5. čtvrtek – hory, hory a hory
Po předchozím odpočinkovém dni nám dnes nezbývá než absolvovat pořádný výšlap v horách. Balíme věci na celodenní aktivitu a opouštíme hostel. Jedeme směrem k osadě Hushinish. Venku je krásně. Projíždíme okolo komína, jediného zbytku obrovské velrybárny na ostrově a pokračujeme až k zámku Amhuinnsuidhe, přes jehož nádvoří v podstatě vede hlavní silnice do Hushinish.
Zastavujeme a jdeme se podívat na sluncem ozářenou zátoku a hlavně na budovu krásného zámku. U osady Hushinish potkáváme stádo chlupatých kraviček z Highlands. Auto necháváme u nově zbudovaného informačního centra. Návleky, pohorky, batůžek s něčím na přilepšenou a už si to štrádujeme po pískem zaváté silnici na sever.
Silnice se ovšem (jako vždycky ve Skotsku) brzy mění na úzkou poměrně dobře čitelnou cestičku. S každým krokem se dostáváme dál od civilizace. Stoupáme. Za chvíli už přicházíme na menší vyhlídku, ze které pozorujeme severozápadní část ostrovních hor. Tady hraje příroda prim. V dohledu není žádná známka lidské stopy. Žádná civilizace. Jsme tu sami. Jen hory, kopce, mořské zátoky, hnízdící ptactvo, louky, modré nebe, bílé pláže a tyrkysová hladina moře- ráj.
Klesáme a přicházíme k obrovské bílé pláži. Nikde nikdo. Po bílém písečku se procházíme úplně sami. Sluníčko svítí o sto šest. Stoupáme na malou vyvýšeninu, ze které je nádherný výhled na jezero Loch a´Ghlinne a přiléhající hory.
U jezera Loch na Cleabhaig děláme pauzičku, a pak už stoupáme opět vzhůru. Přicházíme do malého sedýlka, ze kterého můžeme klesat, nebo stoupat okolo zurčícího potoku vzhůru na vrchol Husival Beag (306 m). Nakonec si vybíráme druhou variantu a šplháme ostře vzhůru.
Saša si zásadně do skotských hor nebere žádnou lahev a místo toho (jak sama říká) „pije na jelena“. Kdybys nevěděl (a), co to jako má znamenat, tak tady je podrobný návod: 1. Najdi horský potůček (ve Skotsku žádný problém); 2. obkročmo se nahni nad vodní hladinu; 3. do dlaně naber tolik vody, kolik jen chceš vypít.
S funěním se dostáváme na hřeben. Je nádherně a mě frustruje, že nedokáži zachytit zdejší krásu. Na vrcholu Husival Beag ukazuji všechny pláže a námi zdolané vrcholky z předchozích dní, i cestu, kterou se musíme za chvíli dát. K autu totiž vede pouze přímá „necesta“ po vřesovištěm dolů.
Ve dvě hodiny přicházíme k autu. Nasedáme a vracíme se po silnici zpět. Místo odbočky doleva míříme směrem na Tarbert. Projíždíme městečkem a u jezera Locana Lacasdail necháváme auto.
Před námi je odpolední šestikilometrová procházka po Pošťácké stezce, která nás dovede až k hostelu. Pošťácká stezka je taková hebridská legenda. Rheinigidale je totiž poslední britskou vesnicí, kam ještě v 90. letech nevedla silnice, a tak pošťák z Tarbertu musel nosit zprávy, noviny a dopisy do vesnice pěšky.
Stezka je krásně vydlážděná. Je to asi jediná trasa, na které na Hebridách nebudeš potřebovat návleky. Stoupáme vzhůru (přibližně 300 výškových metrů) až na úroveň jezera Loch na Cartach, odkud trasa klesá až do Rheinigidale.
Na Zdeňkovi vidím, že mu dnešní den nestačí, a tak navrhuji, že kdyby někdo chtěl, mohli bychom se projít ještě na nedaleký vrchol Toddun. Saša i Lucka návrh odmítají, ale protože je hostel na dohled, nemají problém jít dál už samy. My se Zdeňekm místo toho opouštíme hezkou stezku a „krosujeme“ si to skrz krajinu směrem k hoře. Naše trasa kopíruje terén a tak jdeme chvíli po rovině, pak klesáme, stoupáme, klesáme a nakonec stoupáme až na Toddun (528 m), ze kterého se nám při dnešním počasí naskýtá úžasný výhled.
Přemýšlím, jakou cestou se vrátit zpět k autu a nakonec volím strmé klesání z hory přímo na pošťáckou stezku. Pomalu opatrně klesáme. Okolo nás létá nedaleko hnízdící orel.
Přicházíme k Pošťácké stezce. Navrhuji Zdeňkovi, že se odtud klidně může vrátit na hostel (máme to tam přibližně jeden kilometr cesty), ale Zdeněk odmítá a místo toho společně opět stoupáme k pyramidě, označující nejvyšší bod pěšiny, a pak naposledy klesáme až k automobilu.
Do hostelu přicházíme vyčerpáni okolo deváté večer. Ani dnes se slunce ještě nechýlí k obzoru.
