24. 9. pondělí – sever Mallorky;
Po včerejším výšlapu na nejvyšší vrchol ostrova přemýšlím o odpočinkovějším dni. Když ale vidím, jak jsou holky zdatné, měním plán a navrhuji výšlap na Talaia d´Alcúdia (446 m) a Penya des Migdia (335 m).
Z Port de Alcúdia odjíždíme na severovýchod přes Alcúdia. Cesta se začíná zužovat a po Mal Pas brzy stoupáme ostře vzhůru. Auto necháváme na prázdním parkovišti u poustevny Eremita de la Victória. Balíme věci a před devátou ranní už stoupáme vzhůru. Po hodině a dvou kilometrech stoupání přicházíme na sluncem ozářený vrcholek. Na Talaia d´Alcúdia jsme samy.
Pod námi se leskne modré moře. Na horizontu vidíme včera pokořené vrcholky a v dálce rozeznáváme i náš hotelový komplex. Severně od nás je výběžek Formentor, z jihu vidíme třetí ostrovní výběžek, Artá.
Obloha je zatím bez mráčku, ale na východě už pozorujeme mraky přicházející fronty. Vracíme se zpátky na rozcestí a místo zpět do auta pokračujeme okolo svahu hory na Penya des Migdia. Po dvou kilometrech přicházíme ke skalnímu výchozu, jedinému nepříjemnému místu, které překonáváme pomocí instalovaných řetězů. Zacházíme za horu a poprvé vidíme konec pevniny. Pod námi je nepřístupná vojenská zóna.
Stoupáme po kamenech ostře vzhůru a brzy jsme již na vrcholu, kde na nás čeká dělo, které dříve sloužilo k upozornění ostrovanů před případným pirátským útokem. Je čtvrt na dvanáct. Na Penya des Migdia nejsme v tento čas vůbec samy.
Fotíme se, a pak scházíme stejnou cestou zpět k autu. U kostela (poustevny) děláme obědovou pauzičku. Přemýšlím kam dál, ale je mi jasné, že dlouho přání holek ignorovat nemohu. Jedeme na pláž.
Nasedáme do auta a přejíždíme do Port de Pollenca, kde nakupujeme nové zásoby… tedy hlavně zmrzlinu. Auto necháváme na nedalekém parkovišti za městem a jdeme se projít přes osadu Bóquer na dva a půl kilometru vzdálenou pláž Cala Bóquer. Cesta vede nádhernou krajinou okolo starých olivových hájů a kamenitých políček. Sem tam potkáme nějakého toho zabloudivšího turistu, jinak jsme tu úplně samy.
Slunce se co chvíli halí za mraky, a když už konečně přicházíme k pláži, je úplně zakryto mrakem. Přicházíme mezi skalnaté výchozy a před námi vidíme bouřící moře. Sedáme na kamenitou pláž a koukáme do vody. Na koupání je zima. Brzy se tedy vracíme zpět k autu a přejíždíme do kamenitého městečka Pollenca.
V Pollence se jdeme podívat do historického centra a stoupáme na kalvárii. Je šest hodin odpoledne, a tak se rozhodujeme k návratu do apartmánu a večernímu relaxu.
25. 9. úterý – výšlap na Galatzó (1027 m); Galatzó je nejvyšší vrchol západní části ostrova. Jedeme tedy po dálnici směrem na Palmu, kde dobíráme benzín a v Decathlonu kupujeme hůlky. Stoupáme vzhůru a projíždíme přes pěkné podhorské městečko Puigpunyent. Civilizaci necháváme za zády. Silnice se začíná zužovat. Jedu krokem. Vyhnout se dírám v asfaltu je téměř nemožné.
Pod Galatzó začíná přituhovat. Kontroluji GPS, podle které jedeme stále ještě po silnici a za nadšeného fandění holek pokračuji i po šílené cestičce s vymletými koryty vzhůru. Za vrcholkem, po kterém se cesta začíná svažovat dolů, znejistím. Zastavuji. „Dál nejedu,“ oznamuji zklamaným holkám, které tuší, že zábava je u konce. Couvám a parkuji u rozšíření cesty. Kontroluji mapu a zjišťuji, že mě „inteligentní“ GPS vedla celou dobu přes pěší cestu…
Balíme věci na několikahodinový výšlap. Opouštíme „silnici“ a stoupáme po listím zasypané cestičce. Po několika minutách opouštíme les, tak vysoko jsme se s autem dostaly… Před námi je uzamčená vyhlídková věž a první výhledy po okolních kopcích.
Stoupáme vzhůru a pokračujeme přes kamenné pole dál. Dostáváme se k rozcestníku, od kterého cesta strmě stoupá. Brzy schováváme hůlky. Teď jsou potřeba ruce i nohy. Za necelé dvě hodiny, v půl dvanácté, přicházíme na vrchol. Dáváme si delší pauzu s výhledem na západní část ostrova a odpočíváme.
Nejsme tu samy. Po půlhodině zevlování se rozhodujeme pokračovat dál. Klesáme tedy skrz strmý sráz zpět na cestičku s rozcestníkem a odbočujeme směrem doleva. Klesáme do sedla Pas de na Sabatera a v sedle Pas des Cossis scházíme do lesa k vyhlídce Mirador de ses Serveres. Přesto, že jsme v horách, je nám vedro. Děláme zaslouženou pauzičku, při které někteří z nás dokonce usínají, a pak už pokračujeme okružní cestou okolo skalních výchozů zpět k autu, kam přicházíme chvíli po páté.
Jsme vyřízeny. Nasedáme do auta a po šílené cestě se vracíme zpět do Port de Alcudia, kde holky konečně testují vodu.