Jsem v tom nevinně… aneb plánování nad sklenicí vína
Nejlepší rozhodnutí jsou prý ta spontánní. A tak stačilo otevřít lahev vína společně s mapy.cz a začít hledat místo další dovolené. Úkol zněl jasně: Najít destinaci, kde jsem ještě nebyla, a kde jsou hory v říjnu bez sněhu. „Hlavně bez lidí,“ šrotovalo mi v hlavě, když jsem mapou začala zoomovat na Sardinii, druhý největší italský ostrov.
Ta červená linka vedoucí ze severu na jih mě zaujala na první dobrou! V té době jsem o Sentiero Italia nevěděla vůbec nic. Že existuje něco jako dálková trasa vedoucí přes celou Itálii, jsem se dozvěděla až po zadání hesla do Google vyhledávače :). Projít celou 6166 kilometrů dlouhou dálkovku ze Santa Tereza Gallura do Terstu mi v té chvíli přišlo jako skvělý, trochu ujetý, ale hlavně hodně vtipný nápad, který by se rozhodně měl začít pomalu realizovat. A tak jsem si bez dalšího přemýšlení koupila letenky na Sardinii, kde cesta končí/začíná. Na víc nebyl čas.
Na Sardinii aneb velké přesuny a prvních pár kilometrů
Po půl roce intenzivního každodenního cestování, kdy člověk nespí ani pět dní za sebou na jednom místě, se ocitám na letišti v Olbia. Venku je příšerné vedro a výheň. Dokupuji jídlo na příštích pět dní a další dvou-litrovku vody. „Tady mi tradiční tři litry stačit nebudou,“ říkám si a plním batoh novými zásobami. Z mého „deseti kilového příručního batohu“ je náhle obrovské monstrum.
Za poslední necelý měsíc mám už v nohách více než 500 kilometrů. Se svým batohem jsme zase kamarádi a „nové“ boty v sobě ukrývají několik nepříjemných děr. “Snad ještě vydrží dalších 500,“ říkám si a nahazuji batoh.
O Sentiero Italia nevím pořád vůbec nic. Jediné, co jsem během předcházejících šesti měsíců stihla zjistit, je doprava na začátek trasy, do Santa Tereza Gallura. Přicházím tedy na rušnou ulici v centru města, kde by dle map mělo být nádraží. Po měsíci ve Španělsku mi italština ne a ne naskočit. Zkouším tedy univerzální angličtinu. Stačí jedna minuta, aby mi bylo jasné, že tímhle jazykem se na Sardinii nedomluvím.
Po půl hodině nervózního pošlapávání a pantomimických-italsko-španělských pokusech o domluvu s místními konečně přijíždí můj spoj. Nasedám do autobusu plného dětí a přemýšlím, jestli nebylo jednodušší stopovat. Autobus se rozjíždí a po necelých 70 kilometrech a dvou hodinách jízdy vysedám na úplném severu ostrova. Přede mnou je moře a hornatá Korsika, jeden z mých snů.Ale to až jindy.
Ehm… značení by nebylo?
Že Sentiero Italia nebude odpovídat popisu přeznačeného španělského Camina mi došlo hned na začátku trasy. V Santa Tereza Gallura potkáš jen jednu značku – označení konce trasy. Další směrovku (nebo spíše deštěm a sluncem mizející zbytek červeno-bílého pruhu) uvidíš až po deseti kilometrech na úplně zbytečném místě, kde není ani kam uhnout.
Po několika kilometrech nechávám město i rušnou silnici za zády a s mobilem a offline mapami neustále po ruce přicházím na prašnou cestu. „Kam že to jdeš? Tak o takové cestě jsem nikdy neslyšel,“ povídá mi Ital ve staré Pandě a já se začínám nervózně potit. Na jeho nabídku přespání u něj v kempu jen odmítavě kývnu. Na podzim se dny výrazně zkracují. Abych využila počáteční energii, jdu až do západu slunce.
Je sedm hodin. Končím. Stan jsem si s sebou nebrala, a tak přímo na cestě rozbaluji jen žďárák, karimatku a spacák. Jeden litr vody obětuji na camelbackovou sprchu a hned se cítím opět jako člověk. Je čas jít spát.